| Výstava sleduje proměny expresivity lidského těla, jak ji zachycuje výtvarné umění a vizuální kultura v posledních sto dvaceti letech. Vědomě tak rozvíjí myšlenku německého historika umění a kultury Aby Warburga (1866–1929), že mimetický a gesturální jazyk je nejvlastnějším médiem historické paměti. Idea výstavy se opírá o Warburgův pojem „formule patosu“, jímž označoval umělecké reprezentace vypjatých emocionálních stavů, převzaté ze starověkých rituálů a náboženských projevů. Prostřednictvím obrazů, skulptur, kresby, grafiky, fotografie, plakátů i filmových úryvků více než sedmi desítek autorů výstava ukazuje jak se od konce 19. století, v době nastupujícího modernismu, rejstřík formulí patosu rozšířil a umělci nacházeli nové způsoby mentálních stavů a emocí v obraze.
V moderní a současné době to ovšem nejsou jen stavy, s nimiž je typicky spojoval Warburg, tedy maxima utrpení, agonie, strachu či smutku, ale stejně tak vyjadřují různé polohy emocionálních stavů spojované s moderní dobou: tíseň, úzkost, emoční prázdnotu, na druhé straně pak heroismus. Současně výstava situuje moderní formule patosu do různých kontextů – renesance náboženské tematiky, sociálně zaměřeného umění, propagandy a mobilizace vizuálními prostředky, existenciálními náměty, problematiky pózování. Výstava je rozdělena do šesti oddílů: Formule patosu a nové náboženské umění; Formule mystického a metafyzického patosu; Civilizační traumata: utrpení, oběť, truchlení; Skleslost, úzkost, existenciální tíže: antiformule patosu; Vzepětí a heroismus; Patos obyčejnosti a pózy.
Vedle některých klíčových českých umělců (František Bílek, František Foltýn, Václav Hejna, Quido Kocián, Bohumil Kubišta, Antonín Procházka, Jan Štursa aj.) je velmi silně zastoupena tvorba německých umělců působících v Čechách (Tina Bauer-Pezellenová, Augustin Brömse, Maxim Kopf, Franz Metzner, Erwin Müller a mnozí další), okrajově pak také čeští a zahraniční žijící autoři (Dita Pepe, Kateřina Komm, Dana Kyndrová, Volker Stelzmann, Muntean & Rosenblum ad.).
|
