Dokument o profesi konzervátora-restaurátora

vytvořený pracovní skupinou Komise konzervátorů-restaurátorů Asociace muzeí a galerií České republiky

Struktura a hlavní linie Dokumentu o profesi konzervátora-restaurátora (dále jen Dokument) byly přijaty členy Komise konzervátorů-restaurátorů AMG (dále jen Komise) na plenárním zasedání 4. září 2007 ve Znojmě. Text Dokumentu prošel dílčí korekturou na počátku roku 2010, při které byla změněna jeho hlavní struktura. Z toho důvodu byl aktualizovaný Dokument předložen k projednání plenárnímu zasedání Komise konanému dne 7. září 2010 v Uherském Hradišti, v rámci kterého byl Dokument přijat.

Důvodová zpráva

Účelem Dokumentu je stanovit základní cíle, zásady a požadavky vztahující se k profesi konzervátora-restaurátora a určit roli konzervátora-restaurátora při ochraně kulturního dědictví v muzeích a galeriích České republiky. Tento Dokument je doporučující pro všechny členy Asociace muzeí a galerií České republiky (dále jen AMG).

Muzea jsou povinována společnosti uchovávat kulturní dědictví s důrazem na zachování maximální schopnosti každého sbírkového předmětu vypovídat v  současnosti i budoucnosti o skutečnosti, t.j. o přírodě nebo společnosti (viz „komplexní hodnota“).

Dokument byl vytvořen s cílem definovat a podpořit specifický muzejní přístup k ochraně předmětů kulturního dědictví. Tento specifický přístup spočívá především v uplatňování preventivní konzervace, která umožňuje průběžnou a efektivní ochranu komplexní hodnoty předmětů kulturního dědictví - zejména věcí movitých nebo jejich souborů, jako svědků minulých jevů a událostí, které se stávají v muzeích součástí sbírek a získávají status sbírkových předmětů (dále je pro termín předmět kulturního dědictví a sbírkový předmět používána legislativní zkratka předmět, viz vysvětlení pojmů). Pokud to stav předmětu vyžaduje, uplatňují se metody sanační konzervace či restaurování. Nezbytnou součástí tohoto systému jsou kvalifikovaní muzejní konzervátoři-restaurátoři, jejichž hlavní povinností je ochrana sbírek. Konzervátor-restaurátor má právo vykonávat svou činnost bez omezení profesní svobody a nezávislosti v rámci právního řádu České republiky a Evropské unie.

V českých zemích dosud nebyla profese konzervátora-restaurátora pracujícího s muzejními sbírkami jasně definována, proto je nutné v zájmu této profese přesně určit obor působnosti konzervátora-restaurátora a vymezit ho vůči ostatním oborům. Je nutné stanovit požadavky na náplň a rozsah vzdělání konzervátora-restaurátora.

Dokument je deklarací profesních zásad Komise pro domácí i zahraniční partnery. Zanedbání principů tohoto Dokumentu se neslučuje s profesionálním přístupem k oboru a poškozuje ho.

Předkládaný Dokument vznikl na základě následujících materiálů:
Profesní kodex konzervátora-restaurátora ICOM-CC (1986); ICOM Code of Ethics for Museums (2004); Dokument z Vantaa (2000); Victoria & Albert Museum Conservation Department Ethics Checklist (1994, 2004); E.C.C.O. Professional Guidelines I-III (2002-2004); AIC Code of Ethics and Guidelines for Practice (1994); ICOM-CC Resolution on Terminology for Conservation (2008); Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES o uznávání odborných kvalifikací; Competences for Access to the Conservation-Restoration Profession. European Confederation of Conservator-Restorers' Organisations .

Vzniku Dokumentu předcházela rozsáhlá diskuze členů pracovní skupiny pro vytvoření Dokumentu  s členskou základnou Komise, s odborníky z oblasti památkové péče, odborného školství, členy Exekutivy a Muzeologické komise AMG. Výsledkem tohoto procesu je terminologie definující následující činnosti: preventivní konzervování, sanační konzervování a restaurování. Tyto činnosti jsou zastřešeny jednotným termínem konzervování-restaurování. Pro zjednodušení komunikace je používán ekvivalent konzervování/konzervace a pro výkon této profese je používán termín konzervátor-restaurátor. Toto pojmosloví je plně v souladu se schválenou mezinárodní terminologií uvedenou v předchozích materiálech a přijatou významnými institucemi (American Institute for Conservation of Historic & Artistic Works (AIC), The Getty Conservation Institute (GCI), International Council of Museums Committee for Conservation (ICOM-CC), International Institute for Conservation of Historic and Artistic Works (IIC), Canadian Conservation Institute (CCI), Committee for Standardization – European Technical Committee 346 /Conservation of cultural property/ (CEN T/C 346).  Uvedená terminologie byla též potvrzena v rámci 22. generální konference ICOM 2010 v Šanghaji.

Preambule

Asociace muzeí a galerií České republiky,

vědoma si nezbytnosti zajistit účinnou ochranu komplexní hodnoty sbírek muzejní povahy a jednotlivých sbírkových předmětů a vědoma si významu nezávislého, kvalifikovaného a osobně odpovědného výkonu profese konzervátora-restaurátora,

vydává

t e n t o

DOKUMENT O PROFESI KONZERVÁTORA-RESTAURÁTORA

1. Vymezení profese konzervátora-restaurátora
Činnost konzervátora-restaurátora
1.1  Konzervátor-restaurátor se podílí na všech činnostech muzea, které se týkají ochrany věcí movitých a jejich souborů před jejich zařazením do sbírky a ochrany sbírkových předmětů před nepříznivými vlivy prostředí a důsledky nakládání s nimi. Podílí se na rozhodování o podmínkách, za jakých budou sbírky deponovány, prezentovány, transportovány nebo studovány, protože zachování dobrého fyzického stavu předmětů při všech těchto činnostech je nezbytné. 
1.2  Konzervátor-restaurátor se při výkonu profese řídí standardními vědeckými postupy, kterými jsou výzkum pramenů, analýza, interpretace a syntéza. Tento přístup umožňuje nejefektivněji poznat komplexní hodnotu předmětů kulturního dědictví, potenciálních i uznaných sbírkových předmětů (dále jen „předmět“), získat tak nové vědecké poznatky a uchovat je pro budoucnost.
1.3 Činnost konzervátora-restaurátora tvoří preventivní konzervování, sanační konzervování a restaurování předmětů, což je souhrnně označováno termíny konzervování-restaurování nebo konzervování nebo konzervace; viz Důvodová zpráva. Nedílnou součástí činnosti konzervátora-restaurátora je průzkum.
1.4 Průzkum představuje úvodní krok, který napomáhá získat dostupné informace o předmětu s využitím metod humanitních i přírodních věd. Při průzkumu jsou zjišťovány především informace vztahující se ke vzniku, používání a současnému stavu předmětu. Průzkum zjišťuje strukturu, materiál a způsob vzniku předmětu, rozsah a příčiny jeho degradace, změn, nánosů a ztrát. Průzkum je prováděn na základě interdisciplinárního přístupu, který je podmíněn spoluprací s dalšími kolegy. Průzkum významně přispívá k objasnění a stanovení komplexní hodnoty předmětu.
1.5 Výše uvedená činnost musí být dokumentována písemnými a obrazovými záznamy a zprávami, které jsou spolu s odebranými vzorky trvale uloženy nejen pro potřeby další budoucí konzervace, ale také jako podklad pro průběžnou revizi všech učiněných zásahů.
1.6 Konzervátor-restaurátor musí být schopen vyhodnotit výsledky průzkumu a na jejich základě navrhnout vhodný postup konzervace.
1.7 Preventivní konzervace je soubor nepřímých opatření vedoucích k ochraně předmětu prostřednictvím systematické kontroly a případné úpravy prostředí, v němž je či bude předmět uchováván tak, aby předměty setrvávaly v pokud možno nezměněném stavu. Z těchto důvodů by měla být preventivní konzervace upřednostňována, nicméně pokud to stav předmětu vyžaduje,  mohou být použity metody sanační konzervace nebo restaurování.
1.8 Sanační konzervace spočívá v ochraně předmětu pomocí systému přímých zásahů s cílem stabilizovat jeho současný fyzický stav při maximálním úsilí o zachování komplexní hodnoty předmětu.
1.9 Restaurování je činnost, která interpretuje celistvost-integritu předmětu na určitém známém stupni jeho historického vývoje. Hlavním důvodem je dosažení srozumitelnosti předmětu. V určité míře tak dochází k obnovení estetické, technické, hudební aj. funkčnosti-účinnosti předmětu. Restaurování zahrnuje nejen doplňování chybějících či silně poškozených prvků, ale také odstranění těch prvků, které srozumitelnost nebo funkčnost-účinnost předmětu omezují. Zásah do autenticity předmětu je přitom nezbytný, ale měl by být co nejmenší.

Odlišnost od příbuzných oborů
1.10 Základním kritériem pro odlišení konzervace od jiných vědních oborů, výtvarných či řemeslných činností je skutečnost, že konzervátor-restaurátor nevěnuje většinu své pozornosti širokému poznání přírody či společenské reality, ani svou činností nevytváří nové předměty.
1.11 Přestože právo provádět sanační konzervování nebo restaurování má pouze konzervátor-restaurátor, také ostatní obory přispívají svými poznatky při ochraně předmětů kulturního dědictví.

2. Vzdělání konzervátora-restaurátora
2.1 Kvalifikovaný konzervátor-restaurátor by měl být absolventem odpovídajícího magisterského studia na škole univerzitního typu nebo uznaného ekvivalentu v návaznosti na platnou legislativu České republiky a směrnice EU o uznávání odborných kvalifikací .
2.2 Nedílnou součástí tohoto vzdělávacího programu je teoretická výuka, praktická výuka a odborná praxe. 
2.3  Teoretická, ale i praktická výuka se musí řídit vědeckou metodikou, která vede k rozvoji schopností řešit problémy konzervace systematickým přístupem, užitím průzkumu a výzkumu a kritickou interpretací výsledků.
2.4 Praktická část vzdělání by měla zahrnovat činnosti, zohledňující všechny teoretické, metodické a etické aspekty konzervace.
2.5 Od počátku vzdělávání musí být studenti vedeni k pochopení skutečnosti, že každý předmět je jedinečný.
2.6 Studium a vědecká příprava konzervátora-restaurátora by měla zahrnovat následující oblasti:
- etické principy konzervace
- historie konzervování a restaurování
- společenské vědy (muzeologie, historické vědy, dějiny hmotné kultury, dějiny umění, archeologie, etnologie, filozofie atd. a jejich aplikace)
- přírodní vědy (chemie, fyzika, biologie atd. a jejich aplikace)
- historie materiálů a technik, technologií a výrobních procesů včetně výtvarných
- identifikace a studium degradačních procesů
- metody dokumentace
- metodika vědeckého výzkumu
průzkum a jeho interpretace
- teorie, metody, techniky a materiály preventivní konzervace, sanační konzervace a restaurování
- reprodukční techniky a výroba kopií
- právní problematika (profesní předpisy, legislativa týkající se kulturního dědictví, pojištění, atd.)
- management
- bezpečnost a ochrana zdraví při práci, ochrana životního prostředí
- komunikace a informační technologie

3. Etický kodex
3.1 Konzervátor-restaurátor přistupuje ke každému předmětu podle zásad tohoto etického kodexu.
3.2 Konzervátor-restaurátor respektuje komplexní hodnotu předmětu svěřeného do jeho péče.
3.3 Konzervátor-restaurátor má právo vykonávat profesi bez omezení své svobody a nezávislosti ve smyslu tohoto Dokumentu. Konzervátor-restaurátor má právo odmítnout jakýkoliv požadovaný zásah, o kterém se domnívá, že je v rozporu s tímto kodexem.
3.4 Konzervátor-restaurátor se musí snažit o rozšiřování svých znalostí a dovedností, aby stále zvyšoval kvalitu své práce.
3.5 Konzervátor-restaurátor pracuje přímo s předměty kulturního dědictví a je zodpovědný vlastníkovi či správci a celé společnosti.
3.6 Konzervátor-restaurátor má právo na všechny důležité informace, které by mu mohly pomoci při vlastní konzervaci, které mu je schopen poskytnout vlastník či správce předmětu.
3.7 Konzervátor-restaurátor má povinnost předložit vlastníkovi či správci předmětu všechny možnosti konzervace a obhájit zvolený postup.
3.8 Konzervátor-restaurátor nesmí zatajovat informace o způsobu a rozsahu konzervace.
3.9 V rámci rozhodovacího procesu při navrhování postupu konzervace nesmí konzervátor-restaurátor opomenout žádný z prostředků a nástrojů preventivní konzervace.
3.10 Pokud by konzervační zásah mohl poškodit autenticitu předmětu do té míry, že hrozí devalvace jeho komplexní hodnoty, je konzervátor-restaurátor povinen odstoupit od takového zásahu a doporučit vlastníkovi či správci předmětu jiný postup, např. vyhotovení kopie.
3.11 Konzervátor-restaurátor používá takové postupy, přístroje a materiály, které dle současného stavu poznání nejméně poškozují a ovlivňují předmět. Materiály použité v rámci konzervování by měly být snadno a kompletně odstranitelné (reverzibilní).
3.12 Konzervátor-restaurátor může z předmětu odstranit část materiálu pouze z důvodů zlepšení srozumitelnosti či ochrany předmětu. Odstraněné části musí být dokumentovány, a pokud to jejich stav vyžaduje, konzervovány a uloženy s předmětem.
3.13 Konzervátor-restaurátor usiluje o maximální srozumitelnost a trvanlivost dokumentace, která zůstává jako autorské a zaměstnanecké dílo v jeho duševním vlastnictví. V dokumentaci musí být uvedeny všechny osoby, které se podílely na vlastní konzervaci. Dokumentace musí být poskytnuta vlastníkovi či správci předmětu.
3.14 Konzervátor-restaurátor je vázán profesní mlčenlivostí jen v případě informací, které by mohly ohrozit bezpečnost předmětu nebo sbírky muzejní povahy. V žádném případě nesmí zamlčet nezvratně podložené pochybení své či jiných osob, které se na konzervaci podílely.
3.15 Konzervátor-restaurátor má povinnost poskytnout veškerou možnou pomoc při záchraně předmětu v krizových situacích.
3.16 Konzervace je interdisciplinární obor, proto je spolupráce s odborníky z jiných oborů i z řad konzervátorů-restaurátorů velmi důležitá a neodmyslitelně spojena s celým procesem konzervace.
3.17 Konzervátor-restaurátor přispívá k rozvoji profese sdílením svých zkušeností a získaných informací, nejlépe formou publikování dosažených výsledků a vzděláváním studentů a praktikantů.

4. Zásady procesu konzervace
4.1 Na základě nabytého vzdělání a zkušeností musí být konzervátor-restaurátor schopen kvalifikovaně zodpovědět následující otázky a postupovat dle shromážděných informací:
a) Proč je třeba provést zásah?
b) Byly získány a vyhodnoceny všechny použitelné informace?
c) Byl konzultován zásah s kolegy?
d) Byly vyhodnoceny a vzaty v úvahu všechny faktory přispívající ke
komplexní hodnotě předmětu?
e) Jaké jsou možnosti konzervace pro dosažení uspokojivého výsledku při minimálním zásahu do předmětu?
f) Jaký dopad bude mít konzervace pro zachování
komplexní hodnoty předmětu?
g) Je k dispozici dostatek informací a schopností k navržení konzervace a k její realizaci?
h) Jaké jsou výhody a nevýhody jednotlivých kroků
konzervace a jakým způsobem budou průběžně vyhodnocovány?
i) Je možné namísto zásahu do
předmětu upravit režim užívání či okolní prostředí?
j) Je zamýšlená
konzervace tím nejlepším využitím zdrojů (čas, lidé, vybavení, peníze a materiály) a je obhajitelná?
k) Je třeba přizpůsobit zavedené postupy
konzervace, nebo je nutné vyvinout nové?
l) Jak zásah ovlivní případnou budoucí
konzervaci?
m) Bylo zohledněno následné užití a umístění
předmětu a byla učiněna podle toho příslušná doporučení?
n) Budou všechny zásahy plně dokumentovány v souladu s akceptovanými standardy?
o) Budou informace vyplývající z dokumentace dostupné a srozumitelné ostatním?
p) Jak bude posouzena úspěšnost
konzervace a jak o ní bude získána zpětná vazba?
4.2 Výše uvedený seznam otázek neříká co dělat, pouze napomáhá provést konzervátora-restaurátora celým procesem rozhodování. Od konzervátora-restaurátora se očekává, že si osvojí principy profesní etiky a bude je rozvíjet vlastním vzděláváním a v rámci výkonu svého povolání.
4.3 Konzervátor-restaurátor doporučuje na základě svých vědomostí externí specialisty a koordinuje postup případné kolektivní nebo externě zadané konzervace. Veškerá konzervace prováděná externími pracovníky na muzejních sbírkových předmětech by měla být v souladu se zásadami definovanými v tomto dokumentu.

Tento dokument byl schválen na zasedání Senátu Asociace muzeí a galerií ČR na jedho zasedání dne 20. září 2011 v Národním muzeu v Praze.

PhDr. Eva Dittertová, předsedkyně AMG

Ing. Ivo Štěpánek, předseda Komise konzervátorů-restaurátorů AMG


Dokument o profesi konzervátora-restaurátora  Dokument pdf (3,4 MB)

nahoru