Ve dnech 17.–19. února 2009 proběhlo již třetí mezinárodní setkání muzejníků s názvem Muzeum a změna – The Museum and Change, tentokrát (jak jinak) s přívlastkem III. Hlavními pořadateli konference, jež byla součástí programu českého předsednictví EU a z tohoto důvodu byla přesunuta z tradičního podzimního na tento předjarní termín, byly: Asociace muzeí a galerií ČR, Ministerstvo kultury ČR, Národní muzeum, Český výbor ICOM. Spolupořadateli pak Národní knihovna ČR a Ústav archeologie a muzeologie Masarykovy univerzity v Brně. Setkání se konalo již tradičně v Pantheonu Národního muzea a probíhalo v pěti blocích.
V bloku I. Výstavba, inovace, rekonstrukce zazněly příspěvky, které seznamovaly s rekonstrukcí či výstavbou budov velkých i menších muzejních institucí. Tyto příspěvky ukazovaly jak průběh i výsledek stavebních prací ovlivňují nejen vizuální podobu muzeí, ale jak mění i jednotlivé muzejní činnosti od sběru předmětů přes jejich zpracování a uložení až k prezentaci.
V příspěvku Brenta D. Glasse, ředitele Smithsonianského Národního muzea americké historie byli posluchači seznámeni s rekonstrukcí budovy tohoto muzea, které bylo opětovně otevřeno v listopadu 2008. Poznali jsme nejen postup a výsledek prací, ale pochopili jsme také, jaký význam mají pro Američany jejich národní symboly. Z hlediska české zkušenosti byla zajímavá i informace, že nákladná rekonstrukce (85 mil. dolarů) proběhla téměř z 50% ze soukromých příspěvků a darů.
Příspěvek ředitele Národního muzea v Praze Michala Lukeše příhodně nazvaný „Nové Národní muzeum“ nebyl jen představením současného neutěšeného stavu a plánů generální rekonstrukce hlavní budovy muzea na Václavském náměstí. Tato sama o sobě organizačně i finančně náročná akce je vlastně jen jedním ze čtyř souběžně probíhajících projektů, kterými jsou např. převzetí, úpravy a zprovoznění nové budovy bývalého Federálního shromáždění a rekonstrukce depozitáře v Terezíně.
Muzea často sídlí v historických budovách, a tak respektování památkových hledisek je v případě rekonstrukcí samozřejmostí. Z trochu jiné stránky se tímto známým problémem potýkají při rekonstrukci budovy Národního technického muzea v Praze. Jak nás ve svém vystoupení informoval ředitel Horymír Kubíček budova nebyla nikdy zkolaudována a nikdy vlastně nebyla dokončena její výstavba podle původně schválených plánů. Právě probíhající rekonstrukce je tak i snahou naplnit odkaz zakladatelské generace.
Polka Katarzyna Jagodzinska, doktorandka na Jagelonské univerzitě ve svém příspěvku představila muzejní boom v Polsku. Přednášející hovořila o Muzeu umění v Lódži, kde muzeum tvoří součást obchodního, kulturního a odpočinkového centra vytvořeného adaptací industriální budovy z 2. pol.19. stol. Další projekty jsou připravovány či realizovány v Krakově, Katovicích, Toruni, Varšavě. Zajímavou tezi o tom, že muzea vytvářejí v Evropě krajinu, dokladovali svými vystoupeními i ostatní přednášející, neboť téma okolí rekonstruované muzejní budovy i jeho úprava jako součást rekonstrukce se vyskytovalo v řadě příspěvků. Zabývala se jím i ředitelka Uměleckoprůmyslového muzea v Praze Helena Koenigsmarková. V případě tohoto muzea byla dlouho „ve hře“ otázka zástavby sousedního pozemku. Předkládání různých projektů na řešení situace a hledání podpory pro ně bylo nakonec završeno úspěchem a realizace projektu nových depozitářů a projektu na rekonstrukci historické budovy bude dokončena v roce 130. výročí založení muzea – v roce 2015. Silně akcentováno bylo téma okolí muzea například v příspěvku Dimitriose Konstantiose, ředitele Muzea Byzance a křesťanství v Athénách, jež je nejstarším byzantským muzeem na světě. Úprava okolí muzea s otevřenými zahradami a amfiteátrem byla nedílnou součástí koncepce. Pan ředitel ve svém příspěvku přiblížil skutečnost, jak nutnost rozšíření a rekonstrukce budovy šla ruku v ruce s uvědoměním si nutnosti změny i obsahu a způsobů práce muzejních pracovníků, což se nakonec odrazilo i ve změně organizační struktury muzea. Z muzea pro odborníky, pro badatele, které veřejnost moc nezajímalo, se stává otevřená instituce s novými výstavními sály, kavárnami, obchůdky. Muzeum v podstatě předefinovalo svou podobu a rozšířilo řadu svých funkcí.
Hana Dvořáková, vedoucí Etnografického ústavu MZM v Brně se v příspěvku o rekonstrukci Paláce šlechtičen nezabývala postupem a výsledkem stavebních prací, ale otázkou, kterou si kladou i muzea jinde ve světě – jak po dobu rekonstrukce udržet zájem návštěvníků o muzeum, jak se nevytratit z povědomí veřejnosti. Vedle přípravy výstavních akcí v jiných muzeích byl v souladu s harmonogramem stavebních úprav vypracován program aktivit tzv. „akce pod lešením". To vše vedlo k rozšíření spolupráce s městem, studenty, spolky, ekologickými aktivitami apod. Kladem bylo nejen udržení, ale i povzbuzení pozornosti návštěvníků. Jako problém se ukázaly nároky kladené nejen na odbornou erudovanost a schopnost inovativního přístupu, ale i na počet zapojeného personálu.
Odborný pracovník Technického muzea v Brně Roman Řezníček ve svém příspěvku věnovaném pěchotnímu srubu MJ-S3 Zahrada v Šatově a bývalé celnici v Hatích ukázal, jak je potřeba rekonstrukce muzejních objektů důsledkem nového sbírkotvorného plánu a systematické akviziční činnosti. Získání a rekonstrukce obou objektů umožňuje prezentovat fenomén hranic a jejich ochrany komplexněji a za využití moderních forem. V této době, kdy fenomén hranic a celnice ztrácí svůj význam v běžném životě a stává se fenoménem „muzejním“ jistě vítaná aktivita, kterou ocení i budoucí návštěvníci.
Ředitel Národního zemědělského muzea Praha Přemysl Reibl seznámil s příběhem vzniku Moravského kartografického centra ve Velkých Opatovicích, které je příkladem instalace specializované kartografické muzejní expozice v prostředí současné špičkové architektury (architekt Zdeněk Fránek za projekt získal ve světě řadu cen) v areálu rozsáhlého barokního zámku.
Všechny příspěvky nahlížely problém rekonstrukce či výstavby muzejních budov, každý však s ohledem na určité aspekty. Společným jmenovatelem však bylo, že výsledkem a cílem rekonstrukce není opravená budova ale muzeum, které na kvalitativně vyšší úrovni uspokojuje potřeby svých návštěvníků. Jako posluchače z Čech mne potěšilo, že jsme neposlouchali jen o zahraničních zkušenostech, ale že byla prezentována i řada významných projektů z naší republiky.
Pokud mám shrnout první blok konference, připomenu výrok pana ředitele Muzea Byzance a křesťanství v Athénách, jež má jistě obecnou platnost: „Muzeum je jako šlapací kolo, můžete jet pomalu nebo rychle, ale pokud přestanete šlapat, spadnete.“
Podvečer prvního jednacího dne byl věnován prvním příspěvkům II. bloku, jehož tématem byly: Expozice, výstavy, prezentace.
První příspěvek Jana Doláka, vedoucího katedry UNESCO pro muzeologii a světové dědictví na Masarykově univerzitě v Brně, na řadě konkrétních příkladů z našich i světových muzeí ilustroval základní principy teorie muzejní komunikace i hlavní prohřešky, se kterými se v praxi můžeme setkat.
Pavel Douša, Vedoucí Centra pro prezentaci kulturního dědictví, metodického centra Národního muzea pro otázky prezentace a komunikace s veřejností, ve svém příspěvku „Od kurátora k autoru výstavy – Objevování muzejní profese“, ze sociologického pohledu rozebral pozici kurátora a zabýval se proměnou role kurátora v muzeu a především jeho úlohou při tvorbě muzejní výstavy.
V daném bloku zazněly jak příspěvky seznamující s konkrétními výstavními projekty, tak referáty obecnějšího ražení. Byly to především dva výše jmenované pánů Doláka a Douši stejně jako koreferát k danému bloku, s nímž vystoupila Irena Chovančíková, ředitelka muzea v Hodoníně a zároveň pedagožka při Ústavu archeologie a muzeologie Masarykovy univerzity v Brně. Společným jmenovatelem těchto vystoupení byl problém poměrně malého počtu literatury, která se věnuje komunikaci prostřednictvím věcí, ale především malé znalosti této literatury v muzejních kruzích, což vede často k „objevování objeveného“. Ještě stále není zcela překonán pohled řady odborných pracovníků v muzeích na muzejní prezentaci jako na obor méně důležitý než je tvorba a odborné zpracování fondu, kdy odborný pracovník vnímá sám sebe jako především vědeckého pracovníka, kterého prezentace od této vědecké práce zdržuje, případně mu vůbec nepřísluší. Je však třeba si uvědomit, že dnes jde o klíčovou pozici v muzeu, že kurátor dneška musí být nejen dobrý sběratel, dobrý znalec, dobrý pečovatel, ale musí také umět naslouchat návštěvníkovi, veřejnosti. Všichni tři referující se pak shodli, že klíčovým problémem muzejní prezentace je neexistence kritiky.
Dalším příspěvkem, který téma bloku neuchopil jako představení konkrétní výstavy či expozice byl příspěvek Entartete gedanken referujícího Milana Knížáka, ředitele Národní galerie v Praze. Jeho slova vedla jistě řadu posluchačů k obecnějšímu zamyšlení. Ve svém příspěvku se zabýval otázkou jak vnímat umění, jak s ním zacházet, co je to za fenomén. Obrovský nárůst uměleckých děl je degradoval na informaci, na výrobek pro sběratelství. Cílem je upoutat, být viděn. Svět médií je schopen přiřadit jakémukoli pojmu jakýkoli obsah a tato schopnost se nevyhnula ani umění. Je tak vůbec šance orientovat se, co je umění? Umělci se často staví do polohy blízké Bohu, i když to popírají. Pokora jako by vymizela. Umělci přesahují veškerá tabu, jakmile se tomu začne věnovat pozornost, tváří se jako by tu jejich dílo muselo být navždy. Morálním aspektům tvorby se nevěnují ani umělecké školy. Autor si klade otázky: Lze žít bez umění? A co je umění? Je umění výsadou bohů, kteří nám jen občas dají pocítit jeho sílu? Namlouváme si, že umění někde spatřujeme, abychom si dodali důležitosti? Na závěr přednášející konstatoval: „Muzea jsou současná tím, že hledají aktuální pohled na minulost a současnost sbírají pro příští. Vážit si hodnot je dnes nemoderní. Muzea se měnit nemají!“
Název příspěvku Anastasii Lazaridou, pracovnice Muzea Byzance a křesťanství v Athénách – „Management sbírek: Sbírka rukopisů a prací na papíře Muzea Byzance a křesťanství v Athénách“, by mohl svádět k domněnce, že do bloku věnovaného prezentaci jaksi nepatří. V průběhu příspěvku se však ukázalo, že zapadá zcela přesně. Tvorba nových směrnic pro akvizici a správu sbírek v daném muzeu byla postavena na řešení otázky, jakou roli by mělo muzeum hrát, na definování cílů a postupů, jak tyto cíle naplnit. Hlavním cílem pak mělo být otevřít muzeum více veřejnosti. Je tedy patrné, že modernizace muzea jako instituce musí jít ruku v ruce s modernizací managementu sbírek, či spíše, že je zlepšením managementu sbírek do značné míry ovlivněna.
První jednací den zakončil Jaromír Hanák, vedoucí pobočky Muzea Brněnska – Muzea ve Šlapanicích příspěvkem, ve kterém představil multimediální expozici v Památníku Mohyla míru na slavkovském bojišti. Ukázal na daném příkladu jak vhodným spojením klasické muzejní prezentace a multimédií lze posílit poznávací složku expozice a přitom zprostředkovat zároveň emocionální zážitek.
Dopoledne druhého jednacího dne bylo ještě věnováno příspěvkům zařazeným do II. bloku. Společným jmenovatelem přednesených referátů byla teze, že muzeum musí být přátelské ke svému návštěvníkovi. Musí mu poskytovat dostatečný komfort. Návštěvník v muzeu hledá poučení i zábavu a tomu se přizpůsobuje i prezentace. Většinou využívá moderní techniku ať již audiovizuální či interaktivní. Zároveň však se nezapomíná, že základ muzea a to, co zde návštěvník hledá především, je sbírkový předmět.
Prvním referujícím byl Peter Husty, ředitel Salzburského muzea Neue Residenz. Cenná umělecká díla, estetická prezentace, zajímavé obsahy, multimediální instalace i možnosti interaktivního zapojení zde tvoří harmonický celek. Salzburské muzeum dokazuje, že moderní muzeum může být informativní a zároveň zábavné. Toto muzeum získalo v roce 2007 Rakouskou cenu muzeí.
Pavel Novák, ředitel Muzea českého venkova Kačina, jež je pobočkou Národního zemědělského muzea Praha, seznámil s expozicemi a výstavami muzea v letech 2006–2009. Reflektoval zkušenost muzea, které po dlouhá desetiletí bylo v resortu ministerstva zemědělství, tedy bylo relativně dobře finančně saturováno, cítilo se tímto výjimečné a jaksi izolované od chudého zbytku českého muzejnictví. Počátkem 90. let 20. století však přešlo do resortu ministerstva kultury a rázem bylo s ostatními nejen „na jedné lodi“ ale i v konkurenčním prostředí. Připravované muzejní expozice budou nejen výrazem profilu a sbírkového fondu muzea, ale budou zároveň respektovat původní interiér empirového zámku. V příspěvku Renaty Goebl, koordinátorky pro nové Zámecké muzeum v Linci bylo ukázáno, jak jsou výše zmíněné obecné principy naplňovány v budově bývalého zámku, jehož jižní křídlo vyhořelé v roce 1800 bylo v rámci rekonstrukce nově dostavěno jako ocelo-skleněná konstrukce, vzešlá z mezinárodní soutěže obeslané 109 projekty. Moderní architektura s novou náplní tvoří s historickým objektem ojedinělý celek.
Polyxeni Adam-Veleni, ředitelka Archeologického muzea v Soluni, se opět věnovala moderním technologiím v jejich muzeu, zdůraznila však zároveň důležitost estetického zážitku pro návštěvníka stejně jako nutnost spolupráce muzea s místními institucemi, nadacemi i zahraničními subjekty. Důležité jsou také vzdělávací programy pro dětské i dospělé návštěvníky, semináře pro učitele apod. Opomíjet nelze ani zpětnou vazbu.
Christina Zarkada-Pistioli, pracovnice v Archeologickém muzeu v Soluni znovu připomněla problematiku respektování památkových hledisek v případě rekonstrukcí muzejních budov, v tomto případě jde o řecký poválečný modernismus. Vrátila se také k otázce venkovního prostoru a jeho propojení s muzeem.
Dr. Roswitha Orac-Stipperger působí jako ředitelka Volkskundemuseum/Landesmuseum Joanneum Graz. V květnu roku 2003 bylo muzeum v Grazu znovu otevřeno po dlouhotrvající renovaci. Na základě dohody vlády a mateřského muzea byla na jaře roku 2007 kvůli výstavě medvídků Haribo téměř polovina prostor stálé expozice vyklizena. Mezi pracovníky to zprvu vyvolalo velkou nevoli, výstava však měla obrovskou návštěvnost. Po 18 měsíců byla stálá expozice zmenšená a neúplná, proto bylo nutné naplánovat její obnovu. Výsledkem této situace bylo, že muzeum bylo znovuotevřeno dvakrát během pěti let. Nové expozice nejsou návratem k roku 2003, ale mají novou podobu.
Danuta Grabowska a Karol Tarasiewicz-Mrowiński v příspěvku „Role výtvarných prací v expozici Muzea sportu a turistiky ve Varšavě“ konstatovali, že smyslem nové expozice umění inspirovaného sportem není pouze vzdělávat, ale spojit se s návštěvníkem emocionálně, dotknout se ho obrazem, zvuky nebo pohyby a uměním samotným.
Součástí II. bloku konference byla i prezentace firem Ergo Lighting GmbH věnovaná úloze světla v muzejní instalaci a firmy AV Media a.s. o možnostech audiovizuální techniky.
III. blok: Marketing, public relations, lobbing v neziskové sféře
Autorka prvního příspěvku bloku Ing. Radka Johnová působí na VOŠIS, učí ekonomii a marketing, přednáší i pro studenty VŠE a FF UK. Ve svém příspěvku aplikovala základní marketingové principy na neziskové organizace spravující kulturní dědictví. Zabývala se muzeem jako produktem. Produktem může být v muzeu leccos – události, zkušenosti, zážitky, místo, jméno, sbírkové předměty, expozice a výstavy, programy ale i pronájmy a další doprovodné služby. Z hlediska distribuce nelze opomíjet i putovní výstavy, zápůjčky, výstavy mimo mateřskou instituci, neboť to může zvýšit publicitu, přilákat pozornost médií, sponzorů i návštěvníků. Pokud se zabýváme problémem ceny, nesmíme zapomínat, že zisky lze získat i při volném vstupném. Jde především o prodej suvenýrů a dalších služeb.
Autorka dalšího příspěvku Ing. Jitka Černá působí na katedře marketingu Podnikohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze. Ve svém příspěvku se věnovala významu nástrojů marketingové komunikace pro informovanost návštěvníků, specifiky marketingu muzeí ale i potřebě zapojení návštěvníka do příběhu, který expozice či výstava vypráví. Interaktivita přitom není vždy nutně závislá na technice a lze ji docílit za pomoci levných i nákladných prostředků. Velký význam má pro muzea strategie značky.
O projektu realizace Národní knihovny v Lotyšsku hovořil ve svém příspěvku Andris Vilks, který je členem řídícího výboru projektu Nadace Billa a Melindy Gatesových v Lotyšsku, který se týká Lotyšské národní knihovny. V příspěvku Na cestě k Hradu světla – realizace projektu Lotyšské národní knihovny seznámil s největším vládním investičním projektem v oblasti kultury v Lotyšsku. Zabýval se hlavně interakcí veřejného mínění a politiky. O projektu se jednalo 20 let, za tu dobu se vystřídalo 9 ministrů a všichni byli pro. Projekt podpořil i prezident. Byl podpořen specializovanými institucemi z Evropy. V letech 1986–1997 proběhla veřejná kampaň na jeho podporu. Vzhledem k finanční náročnosti bylo potřeba získat podporu kulturní sféry všeobecně. Průzkum veřejného mínění ukázal, že projekt je v zemi velmi znám. Důležitá byla role médií. O uskutečnění daného projektu bylo rozhodnuto v roce 2002, kdy byl přijat zákon o jeho realizaci.
Peter Maráky, generální ředitel Slovenského národného múzea Bratislava přednesl příspěvek – „Od ústavu „především vědeckého“ k modernímu národnímu muzeu“, ve kterém seznámil s vývojem jednoho z nejmladších národních muzeí v Evropě. Poukázal také na pomoc ekonomických subjektů při propagaci (např. bilboardy).
Cathryn Keller Glass přednesla příspěvek „Muzejní komunikace: kontinuita, změna, tvůrčí spolupráce“. Pracuje v oblasti vnějších vztahů, komunikace a nakladatelské činnosti pro muzea, včetně National Gallery of Art, Smithsonian Institution, Phillips Collection a Museum of New Mexico. Aby muzeum vytvořilo dynamickou komunikaci, musí znát své publikum a vytvořit strategickou spolupráci. Seznámila se zkušenostmi s médii, propagací výstav, marketingovou spoluprací i s tím, jak nedělat krizovou komunikaci. Pro správnou propagaci je nezbytné, aby pracovníci marketingu byli zapojeni v projektu od začátku.
V závěru druhého jednacího dne byl otevřen IV. blok: Ekonomika a kultura.
Příspěvky Štefana Friče „Financování muzeí a galerií v národohospodářských souvislostech“ a Jiřího Žalmana „Jakou cenu mají a kolik nás stojí muzejní sbírky?“ budou součástí příštího čísla Věstníku AMG. V bloku, který pokračoval ještě ráno třetího jednacího dne, zazněly příspěvky Andreje Smrekara, pracovníka Národní galerie ve Slovinsku, kurátora sbírky prací na papíře. V roce 2007 byl proveden průzkum zaměřený na důležitost projektu Percent for Art. Jde o stanovení procenta z rozpočtu, které půjde na podporu umění a tím na zlepšení kvality života v městském prostředí. V posledních dvou desetiletích byl projekt úspěšně realizován v několika zemích ve Skandinávii, západní a střední Evropě a také v Americe. Jde o to najít spravedlivý proces distribuce státních finančních prostředků do umění. V daném projektu je specifická úloha veřejné podpory, neboť jde o umístění uměleckého díla do veřejného prostoru, který veřejnost užívá.
Marika Bártová a Rudolf Pohl z Národního muzea referovali o financování této příspěvkové organizace a jejím hospodaření. Dále také o Marketingu ve službách Národního muzea. Model je zdánlivě jednoduchý. Na počátku je zajímavá interaktivní výstava, která se dobře zpropaguje a tím získá vysokou návštěvnost a následný zvýšený příjem prodejem služeb a doplňkového zboží.
Poslední V. blok konference nesl název Digitalizace a ochrana movitého kulturního dědictví.
Jill Cousins je programovou ředitelkou Evropské digitální knihovny. Internetové stránky http://www.europeana.eu, jejichž prototyp byl spuštěn 20. listopadu 2008, shromažďují evropské kulturní dědictví. Čítají nyní 5 mil. položek sbírek ze 150 institucí, a to nejen od jednotlivých poskytovatelů, ale jsou i národní portály, které už provedly vlastní sběry. Projekt je podporován Evropskou komisí, neboť podporuje kulturní diverzitu. Bylo zaznamenáno 25 tisíc návštěv za týden a to bez jakékoli publicity.
Nadja Wallaszkovits pracuje ve Fonogramovém archivu Rakouské akademie věd, kde od roku 2004 řídí jako hlavní inženýr oddělení audio. Je zodpovědná za restaurování zvukových nahrávek, digitální archivování a znovunahrávání sbírek historických pásek. Ve své přednášce představila cíle a principy současných norem v archivování audiovizuálních materiálů podle směrnic IASA. Podala přehled současných řešení používaných v depozitářích i základních problémů, ať jsou to etická rozhodnutí, zastarávání formátů, principy zabezpečení informací a objektu, výběr a restaurování nosičů, ideální získání záznamu z originálních nosičů, nezměněný přepis do nového cílového formátu, digitální cílové formáty a řešení, systémy digitálního ukládání a málo používané přístupy. Její závěr byl pragmatický nikoli však povzbudivý: „Nepodceňujte zálohy a na chvíli máte vystaráno, asi na 6 let“. Více na http://www.iasa-web.org.
Adolf Knoll je v současné době ředitelem pro vědu, výzkum a mezinárodní vztahy v Národní knihovně České republiky. Ve svém příspěvku seznámil s projekty „Digitální knihovna Manuscriptorium“ (http://www.manuscriptorium.eu), jež poskytuje bezešvý přístup k datům takřka sedmdesáti institucí z České republiky i z dalších zemí, a projektem „ENRICH“ (http://enrich.manuscriptorium.com), který směřuje k integraci dalších zahraničních institucí včetně lepšího komfortu jak pro uživatele, tak i pro ty přispěvatele, kteří nemají vlastní digitální knihovny rukopisů. Manuscriptorium v závěru roku 2009 poskytne přístup k cca 5 milionům digitalizovaných stran převážně rukopisů, ale též vzácných tisků z více než 75 institucí od 18 partnerů, z nichž 3 jsou čeští.
Příspěvek Digitalizace Langweilova modelu Prahy (z let 1826–1837), přednesený Kateřinou Bečkovou a Zuzanou Strnadovou, zástupkyněmi Muzea hlavního města Prahy a především Janem Buriánkem ze společnosti Visual Connection, a.s., která unikátní projekt na základě výběrového řízení realizuje, byl mimořádně zajímavý a působivý. Langweilův model, jehož význam pro stavební historii Prahy a její historický místopis je nedozírný, z důvodů ochrany originálu neumožňoval detailní zkoumání a prohlížení. Až při samotné realizaci se ukázalo, že jde o záležitost několikanásobně složitější než se původně předpokládalo a realizátoři narazili na samotnou hranici současných technologií. Ukázalo se také, že neexistují standardy, jak vytvářet 3D model. Problémem je i otázka, jak data uložit, aby vydržela alespoň 30 let. Využití výstupů je však mnohostranné – od aplikací pro experty, návštěvníky muzea, webovské stránky, virtuální průvodce, počítačovou hru až k 3D projekci, která umožní divákovi „vstoupit“ do modelu.
David Cigánek je metodikem digitální dokumentace Centra pro informační technologie v muzejnictví (CITeM) při Moravském zemském muzeu v Brně. Ve svém příspěvku „Soubory národních autorit – cesta ke spolupráci archivů, muzeí a knihoven“, seznámil posluchače s podstatou tohoto stěžejního úkolu, který jeho mateřské pracoviště řeší.
Knihovníci společně vytvářejí a využívají své soubory národních autorit již po řadu let. I přes některé odlišnosti lze jejich zkušenosti přizpůsobit potřebám muzeí a archivů. Problémem zůstává, že stále není jednoznačně definována většina termínů v označování muzejních sbírkových předmětů. Projekt se snaží vyhledat autoritní soubory (vlastně jakési rejstříky či kódovníky) využitelné v muzeích a galeriích a vytvořit logickou a technickou mezivrstvu, která by je zpřístupnila prostřednictvím webového rozhraní anebo přímo z běžně používaných systémů pro správu muzejních sbírek. Z této mezivrstvy by se v budoucnu mohla stát vědomostní databáze schopná pojmout nalezení konkrétního předmětu pod kterýmkoli z jeho označení ve sbírkách libovolné z institucí a zprostředkovat přístup k příbuzným informacím. V současné době jsou hotovy první úspěšné pokusy o komunikaci mezi autoritní databází a sbírkovým evidenčním systémem.
Konference, na níž zaznělo v pěti blocích 38 příspěvků a jež přinesla svým účastníkům spoustu nových poznatků, podnětů a jistě i kontaktů, byla zakončena zdravicí předsedkyně AMG Evy Dittertové.
Jana Hutníková a Milena Burdychová