| Adolf Loos je obecně považován za Rakušana, neboť převážná část jeho života i díla je spojena s Vídní. Své vrcholné dílo, Müllerovu vilu, však realizoval v Praze, v hlavním městě někdejšího Československa, jehož občanem se stal po rozpadu rakousko-uherské monarchie.
Publikace je podrobným shrnutím stejnojmenného muzejního výstavního projektu a zaplňuje tak mezeru v poznání kořenů a díla Adolfa Loose, souvisejících s jeho rodným městem. Přestože je architekt znám jako světoobčan a vskutku jeden z prvních Evropanů, po celý život si ponechal v Brně domovské právo.
Loosovy práce pro Brno vždy zůstávaly jaksi na půli cesty. Stejně tak jeho vztah k rodnému městu. Láskyplné vzpomínky na otce a jeho kamenickou dílnu, kde jako malý chlapec objevoval svět, byly zastíněny nenávistí k přísné a tvrdé matce. Po neúspěšných studiích v Jihlavě, Melku a Liberci přinesla vykoupení maturita na Německé státní průmyslové škole v Brně.
Pravděpodobně z důvodu nesouladu mezi architektem a stavebníkem bylo předčasně ukončeno Loosovo angažmá u Karla Herolda, jeho prvního brněnského klienta. Bezesporu větší porozumění našel u Viktora Bauera, kterému navrhl vilu a patrně i hlavní tovární budovu cukerní rafinérie v Hrušovanech u Brna. Oba muže také jistě spojovali kontakty s vídeňskými kulturními kruhy. V polovině dvacátých let pracoval Loos na adaptaci Bauerova zámečku, v areálu jeho vyhořelého starobrněnského cukrovaru (zámeček na výstavišti), která je dnes prakticky jedinou konzistentní brněnskou Loosovou realizací. Předčasně se uzavřela také slibně se rozvíjející spolupráce s časopisem Bytová kultura a s brněnskými UP závody Jana Vaňka. Poslední Loosova práce pro Brno, Jordánův dům, zůstala jen ve fázi ideové studie. Ztroskotala patrně na malosti, nepochopení a insolventnosti zadavatele. Na půli cesty zůstaly také brněnské oslavy 100. výročí narození Adolfa Loose iniciované v roce 1970 architektem Františkem Kalivodou, který poukazoval na Loosovy brněnské kořeny.
|
