| Projekt představuje výraznou roztockou osobnost sochařku Hedviku Zaorálkovou a její dílo v širším kontextu české sochařské produkce zejména 1. poloviny 20. století. Připomíná nejen pozapomenutou umělkyni, ale také jejího životního partnera – významného překladatele Jaroslava Zaorálka. Paralelně poodhaluje širší souvislosti i společenskou atmosféru, v níž pracovala umělkyně, která patřila k prvním ženám studujícím ve 20. letech 20. století sochařské obory na Uměleckoprůmyslové škole nebo na AVU. Na výstavě jsou tak připomenuta díla J. Mařatky, J. Drahoňovského, B. Kafky a O. Gutfreunda, jež patřili k velkým vzorům nebo učitelům Zaorálkové i práce sochařčiných vrstevnic (H. Wichterlové, M. Jiráskové nebo Z. Kriseové a K. Vobišové).
Větší část výstavního projektu tvoří sbírkové předměty Středočeského muzea v Roztokách u Prahy a některé z nich tak instituce zpřístupnila veřejnosti pravděpodobně vůbec poprvé (např. korespondenci Aléna Diviše adresovanou sochařce nebo výběr z korespondence Josefa Floriana překladateli, ale i další dokumenty z osobní pozůstalosti manželů, stejně tak některé plastiky sochařky). Rozsáhlá korespondence manželů Zaorálkových totiž stále čeká na důkladné zpracování.
Stěžejní část projektu ale představují zápůjčky státních institucí i soukromých sběratelů. Zejména plastiky Hedviky Zaorálkové ze soukromých sbírek jsou laické i odborné veřejnosti představeny vůbec poprvé, protože k jejich dohledání mnohdy došlo během příprav katalogu i samotné výstavy. Koncepce výstavy soustředěná na chronologickou osu i na tematické okruhy sochařčina díla, upozorňuje na postupný vývoj a proměny jejího přístupu k tvorbě. V roce 2020 uplynulo 120. let od narození Hedviky Zaorálkové a zmíněné výročí se tak stalo příležitostí k hledání zasloužené pozice umělkyně na české sochařské scéně.
|
