| Autorské příspěvky v publikaci ukazují, jak se vizuální umění vyrovnává se zrychlujícím se prolínáním fyzického a digitálního světa a jejich propojováním s globálními sítěmi a procesy. Tento proces výrazně mění způsoby tvorby obrazů, jejich výsledné podoby i způsoby jejich uchovávání a manipulace s nimi. Technologie vybavené umělou inteligencí za nás vylepšují, svévolně mění, a dokonce samy tvoří obrazy zdánlivé reality, ze statických obrazů dělají pohyblivé, animují a s pomocí 3D tisku vyrábějí realitu samotnou. Na základě psychologicko-sociálních analýz a algoritmů efektivně třídí informace a tvoří individuální reality na míru každému uživateli. Čím dál více se tak stávají soběstačným uměleckým médiem. Publikace není výsledkem vzájemné spolupráce, ale částečně nahodilou strukturou, která do jisté míry přejímá principy postdigitální reality. Na nespojitém vzorku uměleckých přístupů řeší otázky spojené s rolí fotografie ve zrychlujícím se procesu fragmentace, multiplicity a manipulovatelnosti vizuálních médií i vliv tohoto procesu na „uměleckou fotografii”. Zabývá se otázkou vztahu digitálního archivu, emocionální paměti umění i sociální rolí umění v systému, jenž se díky své bezhraničnosti vymyká jakékoliv kontrole. Fragmentárnost, která uveřejněné sondy charakterizuje, se zdá být určujícím znakem současného vnímání. Spektrum odpovědí vytváří plastickou mozaiku, jejíž jednotlivé díly pojmenovávají různé aspekty postmediálních přístupů, zatímco fotografie sama se nenápadně rozpouští v nespočetných formátech a nekonečné rozpínavosti digitálního prostoru. Zkoumání tohoto vesmíru prostřednictvím lidských smyslů a emocí se podobá věštění z noční oblohy z velké části zakryté mraky. A tak jako dříve reprezentovala nadpozemskou dimenzi, respektive nekonečnost prostoru a času především noční obloha, dnes se tato očekávání upínají podobným způsobem k digitálním sítím. Je tak stále přirozenější obracet se k virtualitě s pohledem tázajícím se na to, co nám sděluje nejen o nás v přítomnosti, ale i o naší budoucnosti. |
