| Salonní umění patří doposud k málo známým a nedostatečně zkoumaným tématům českého výtvarného umění. Jeho základnu tvořily především výroční výstavy Krasoumné jednoty v Praze. Tyto prezentace měly svou předlohu v pařížských salonech a stejně jako ony nabízely návštěvníkům seznámení s aktuální výtvarnou scénou domácího i zahraničního prostředí včetně širšího kulturního kontextu. Na výstavách bylo žádoucí co nejširší žánrové spektrum, vystavovala se tam díla od historické a náboženské tématiky, přes zátiší, portréty a krajinomalby až po díla mravoličného a anekdotického žánru. Ač převažoval střední proud dobové produkce mezi akademismem a modernou, nechyběla na nich ani vyhraněná díla progresivních uměleckých směrů – realismu, naturalismu, symbolismu, secese a dalších. Klíčová byla především umělecká výměna mezi Prahou, Vídní, Mnichovem a Paříží. Do ní se podstatně zapojili umělci, kteří pocházeli ze zemí Koruny české a dlouhodobě působili v těchto metropolích, ať už to byli čeští Pařížané Jaroslav Čermák, Václav Brožík, Antonín Chittussi, Vojtěch Hynais a Luděk Marold, nebo čeští Mnichované Gabriel von Max, Adolf Hölzel, Luma von Flesch-Brunningen či Jaroslav Věšín, případně s Vídní spjatí malíři Franz Rumpler, Julius Mařák, Eduard Veith a další. Ač na výstavě Epocha salonů jsou převážně malířská díla, jsou také zastoupeni sochaři, především Josef Václav Myslbek, a grafikové.
V pěti kapitolách výstavy je prezentováno více než 140 uměleckých děl a jejich mimořádnou hodnotu vyzdvihuje i architektonické řešení Jaroslava Bárty a grafické ztvárnění Matěje Bárty.
K výstavě se pojí stejnojmenná obsáhlá doprovodná publikace, která získala ocenění v soutěži GM Muzejní publikace roku 2021, jež je výsledkem dlouhodobé odborné činnosti autorů výstavy Romana Musila a Aleše Filipa. |