Litoměřická muzejní noc 2009
V letošním roce jsme k přípravě muzejní noci přistoupili s velkým nasazením hned po začátku roku. Již dopředu jsme věděli, že kromě galerie, kterou čekal již třetí ročník muzejní noci, a byla tak nejzkušenější, se připojí i knihovna, muzeum a kino. Proto nám bylo jasné, že zvládnout organizačně celou akci nebude jednoduché. V první chvíli jsme se společně zamýšleli hlavně nad tématem muzejní noci, které by mohlo spojit celý program ve všech zařízeních. Po dlouhých debatách bylo vybráno téma Cesty, které se dá uchopit z různých úhlů a jednotícím prvkem bude světlo. Každá zúčastněná organizace tak začala program směřovat právě k tomuto tématu (v knihovně byly cesty písma, v galerii cesty umění, v muzeu cesty historie a v kině cesty obrazu). Společně jsme se také domluvili na tom, že mezi jednotlivými zařízeními bude putovat světlo, které nakonec prostřednictvím lampiónů donesou lidé na poslední program do jezuitského kostela, kde muzejní noc ukončí VELKÝ TŘESK, čímž se toto světlo symbolicky rozletí po světě. Akci jsme koncipovali netradičně jako dvoudenní, protože jsme si byli vědomi, že Litoměřice při počtu obyvatel kolem 27.000 nemají tak velký návštěvnický potenciál, abychom mohli program všude zahájit naráz. Vzhledem k tomu, že to byl pro nás všechny první ročník takhle velké akce, nechtěli jsme ani tříštit své síly. V pátek byl proto připraven program v knihovně a muzeu a v sobotu v galerii a kině.
Knihovna připravila pro své návštěvníky netradičně prodlouženou výpůjční dobu spojenou s ukázkami vzácných knih z vlastního archivu. Pro příchozí bylo připraveno malé pohoštění a pro děti i malé výtvarné úkoly. Ve 21 hodin se pak v prostoru schodiště rozsvítil světelný objekt. Mezitím probíhaly v několika intervalech kostýmované prohlídky expozice muzea, které se nachází nedaleko. Dialogy historických postav připomínaly slavné události města i dějin českého národa. Ve 22 hodin byla naplánovaná video a laser projekce na budovu muzea, která však přes velký zájem diváků proběhla jen v částečném zkušebním provozu. Na vině byla nejen špatná domluva organizátorů, ale i nedostatečně rychlý přesun potřebné techniky. To byla snad jediná černá kaňka dvoudenního programu a pro nás poučení pro další roky. I když byla tato produkce, která byla velice zajímavá a neobvyklá, v sobotu znovu, řada návštěvníků už nepřišla.
Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích připravovala jako tradičně program s velkým předstihem již od začátku ledna. Jako tradičně jsme počítali s výtvarnou dílnou ve spolupráci s Domem děti a mládeže Rozmarýn. Zamýšlely jsme se tak jen nad obsahem výtvarných dílen, které by měly uvozovat večerní program a nakonec jsme se přiklonily ke smaltovanému šperku na skle a maskám. V další dílně, kterou zajišťovaly děvčata – dobrovolnice - děti vytvářely jednotlivé články hada, které spojovaly v objekt. Navazovaly tak na krátkodobou výstavu Jaroslava Hovadíka. Na základě toho, že druhý den končila výstava Jaroslava Hovadíka, jsme spojili program muzejní noci i se dvěma komentovanými prohlídkami, kde návštěvníky provedl sám autor. Obě tyto prohlídky se setkaly s nečekaným zájmem, zejména ta večerní. V duchu 60. let se neslo i vystoupení The Veterans Jazz Bandu, které však kvůli počasí muselo být přesunuto přímo do výstavních prostor. Počasí tak bohužel určilo pravděpodobně i nižší návštěvnost, protože během celého odpoledne pršelo, což znamenalo v našich nevelkých prostorách značnou dávku improvizace.
Předěl mezi odpolední částí a večerní se odehrával v Kinu Máj, kde se navzdory tomu, že na promítání se platilo snížené vstupné, sešlo 60 návštěvníků. Vedoucí kina připravila pásmo filmů s výtvarnou tematikou, které není běžně k vidění (Praha secesní, Josef Sudek, Emil Filla apod.).
Večerní program zahájilo vokální uskupení Appendix, které opět s ohledem na stále se měnící počasí vystupovalo v expozici výstavy Jaroslava Hovadíka. Toto mladé uskupení zaujalo nejen jejich stálé příznivce, ale podle ohlasu veřejnosti i ty, kteří je slyšeli poprvé. Škoda jen, že vystoupení nemohlo proběhnout na parkánech, jak bylo plánováno. Lampiónový průvod, který měl symbolicky přenést světlo z galerie do jezuitského kostela, se zastavil na náměstí, kde probíhala video a laser projekce skupiny QUIX. V sobotu vyšlo vše podle plánu a diváci tak mohli shlédnout projekci, která byla přímo komponovaná na budovu muzea. Ve 22 .30 začala vernisáž výstavy Via lucis ateliéru interaktivních médií FUD UJEP v Ústí nad Labem. Zpráva o této výstavě je přiložena dále.
Závěrem lze říct, že i když se objevily drobné problémy, které pochopitelně budeme analyzovat tak, aby se v příštím roce nevyskytly, ohlas páteční a zejména sobotní části byl mezi návštěvníky mimořádný. Všechny zúčastněné organizace se chtějí do tohoto projektu zapojit v příštím roce znovu, takže nás opět čeká dlouhá kulturní noc.
Záštitu nad celou akcí převzal starosta města Mgr. Ladislav Chlupáč.
Celková návštěvnost litoměřické muzejní noci byla cca 1.300 návštěvníků (knihovna 52, muzeum 157, kino 60, galerie 481, náměstí cca 550).
PhDr. Olga Kubelková
VIA LUCIS – CESTA SVĚTLA
V jezuitském kostele Zvěstování Panny Marie v Litoměřicích proběhla 6. 6. 2009 vernisáž výstavy studentů ateliéru Interaktivních médií Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. VIA LUCIS – CESTA SVĚTLA byla výsledkem týdenního plenéru studentů ve specifickém prostředí barokní architektury a zároveň tím zakončila dvoudenní program Muzejní noci, který propojovala tématika cesty – historie, písma, umění, filmu, obrazu a světla.
Výstava poukazuje prostřednictvím různorodých intervencí do náboženského prostoru na přirozenou povahu světla, která vytváří nejen velmi působivá zákoutí, ale dokáže také zprostředkovat autentické svědectví v širších souvislostech.
Podél schodů rozehrává Nastja Golikova vizuální hru složenou z jednotlivých laserových paprsků, které křižují vymezenou úzkou chodbu z jedné strany na druhou. Minimalistickým zásahem do prostoru v podobě světelné linie rámuje vymezený prostor při stoupání také Veronika Hoangová. Jemně mysticizující světelná instalace Jana Proška, asistenta ateliéru, oslňuje člověka jasnou a bohatou září. Jana Hradecká zpřístupňuje prostřednictvím vycházejícího modrého světla zakrytý prostor. Abstrahuje realitu a s použitím detailů z původního kontextu ho posouvá do nové roviny. Labyrint Dominika Žižky zachycuje autentickou světelnou situaci a obohacuje ho tím o možné významy i asociace daného místa. Paprsek světla procházející do místnosti malou štěrbinou v jinak zahaleném okně dotváří celkový ráz spletitosti chodeb a obrazově podtrhuje obsah sdělení.
Působivé dílo Ondřeje Kolaříka prochází celou výškou hlavní lodi kostela. Symbolika 5 knih Mojžíšových stejně jako vycházející světelná záře se odvíjí na různých stupních. Tyčící se bílý sloup je mimořádným zážitkem. Dynamiku prostoru podtrhuje i vznášející se objekt před oltářem od Pavla Havrdy. Autor tu s použitím hran rozložil vytvořenou kompozici na základní lineární a plošné prvky. Osvětlováním zobrazení geometrických struktur vzniká na stěně pokryté freskami abstraktní stínohra, která představuje protiváhu k danému prostoru.
Lukáš Nikel konfrontuje současnou dobu s barokní epochou prostřednictvím symboliky ohně. Proměnění jeho podoby dává tušit na podlaze promítaný obraz plynového hořáku, jehož modrý kolorit jemně dotváří problikávající červené plamínky. Umístěním při vstupu do kostela se stává očišťujícím rituálem pro lidi, kteří náhle vkročí do jeho centra. Projekce Bety Milerské naplňuje původně prázdný prostor a modifikuje danou realitu. Subjektivním reflektováním známého prostředí vstupuje do dialogu s novým místem a působivě na sebe nechává navazovat odlišný styl, prostředí i dobu. Jakub Jindra využívá momentu interakce s divákem, který propojením obvodů vycházejících ze stěny, se stává součástí instalace. Vlastním „obětováním“ učiní zázrak – spustí projekci, která je umístěna za rohem. Zdůrazněním významu, který disponuje metaforami, pracuje s náhodou a výsledek celého procesu vnímá někdo jiný. Obdobný princip náhodného se objevuje i v díle Míry Podorského. Projekce poskládaná z úryvků známé skladby skupiny Nirvana v podání amatérských zpěváků doplňuje i karaoke, které vybízí ke zpěvu písně v jiné části kostela.
Kamíra Al-Mukhtarová upozorňuje na současnou podobu institucionalizované společnosti. Pocit z aktuálního stavu striktně daného rozdělení převádí i na oblast církve. Vstupy do místností obohacuje o moderní prvky, se kterými se stále častěji setkáváme tváří v tvář. Strnulý výraz přesycenosti posunula k tajemnosti a symbolice, čímž oživila jeho formální i výrazové prostředky. Podobně Jiří Kudrnáč vnímal realitu kolem sebe jako výzvu k vlastní autorské interpretaci. Specifický rukopis kriminalistů aplikuje na konkrétní situaci a vytváří domnělé místo činu. Citace iniciál tvořících integrální součást výzdoby kostela vztáhnul Libor Svoboda k dnešnímu slovníku s množstvím cizích výrazům, které uvozují současnou komerční společnost. Miroslav Kaška rozehrává souvztažnost mezi relativností kodifikované podoby a jeho tradičním obrazem. Prostřednictvím audiovizuální projekce dynamizuje obrazový prostor a využívá motivu zrcadlení jedné obrazové vrstvy ve druhé.
Z černého pozadí vystupuje v úklonu a hlubokém vnitřním rozpoložení Nekonečná modlitba Pavla Kopřivy, vedoucího ateliéru. Po celém ochozu se nese uhrančivý výraz eliminující jakoukoliv mimiku ve vizuální projekci. Silná vnitřní koncentrace daleko přesahuje typický ráz a vypovídá o nesmírné pokoře, odvolávající se na židovský rituál. Modlitbu tématizuje i Helena Račková, která prostřednictvím hlasu přeříkává její pasáže a nenápadně doprovází člověka v prostředí kostela. Světelný objekt Jana Plesla, ovlivňovaný pouze lidským dechem, staví integrální autonomní mechanismus naší existence do nové pozice. Projekce Terezy Dondové porušuje časovou i prostorovou linearitu vlastního domova prostřednictvím subjektivních reflexí v prostoru za oltářem. Upozorňuje na problém alkoholické závislosti svého otce a pomocí akustické složky, zaznamenávající ji samotnou v dětství, dotváří atmosféru jejich vzájemného vztahu.
Zdánlivě složitý mechanismus obstarávající triviální činnost od Jakuba Daníčka, samopohybující se objekt Antonína Jiráta či Sv. Expeditus, do jehož obličeje promítal autor, Vladislav Unger, tváře diváků, dále doplňovaly výstavu ozvláštňující fenomén světla o nové výrazové kvality. Participující umělci citlivě vycházeli z konkrétního prožitku místa a zvolenými prostředky se snažili docílit čisté podstaty světelného působení. Vzájemná konfrontace jednotlivých uměleckých děl a jejich umístění modelovala neotřelým způsobem prostředí kostela. Ovlivněná dynamikou prostoru vyústila cesta světla do všech možných způsobů lidského vnímání.
Olga Staníková
Program (40 kB)
Plakát (607 kB)
