| Uhlí je plné protikladů a tak ho vnímá i výstava v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem. Jako pozoruhodnou horninu, zdroj energie a bohatství, a zároveň synonymum pro zdevastovanou krajinu, obce vymazané z map i důlní neštěstí. Ambivalence uhrančivé substance, vyjádřená v tzv. Hérakleitově principu, posloužila k uchopení a názvu celé výstavy. Logicky rezonuje v regionech s uhelným bohatstvím a ekologickou stopou, k nimž se řadí také Ústecko.
Ukazuje se, že uhlí inspirovalo řadu umělců a zdaleka není svázané jen s érou indoktrinovaného socialistického realismu. Výstava soustředí výrazná jména i méně známé tvůrce od počátků 20. století spolu s tradičními či nadčasovými výtvarnými technikami (malba, kresba, grafika, fotografie) až po současné přístupy a multimediální polohy (video, performance, site-specific instalace, land art, konceptuální přístupy). To vše umožňuje zrcadlit téma jak se vší vážností, jakou si pro svou složitost a dopady zasluhuje, tak z nadhledu prostřednictvím svébytných uměleckých reflexí.
Kurátorka Magdalena Deverová oslovila autory, kteří vytvořili instalace přímo pro prostor roudnické galerie. U zhruba desítky autorů se výstava stala dokonce podnětem ke vzniku zcela nových děl. Pavel Karous vdechl druhý život sochám pozdního modernismu a socialistického realismu. Pavel Sterec pracoval se sociálním aspektem ukončování těžby, procesem komplikovaným i pro samotné horníky. Miloš Šejn vytvořil minimalistickou instalaci z hnědouhelného prachu z dolu Bílina. Skupina Rafani ovládla foyer galerie angažovanou nástěnnou malbou a site-specific instalací, která návštěvníky vtahuje do hry už podprahově pomocí zápachu dehtu. I další aktuální výpovědi vedou sugestivní dialog s díly, pocházejícími z období zhruba posledních sta let.
Architektonické koncepce, jíž vévodí aluze důlní věže a surová estetika, se ujal Tomáš Svoboda. Výstava o fenoménu uhlí zabírá pro celý prostor galerie s tím, že téma je natolik obsáhlé a naléhavé, že mu výjimečně ustupuje i stálá expozice. Pokud se podařilo poukázat na relativitu našich jistot, nebo dokonce přispět reflexí a diskuzí k vizi smysluplné regenerace či transformace, nechyběla prvotřídní kolekce s díly Antonína Slavíčka (byť jen na několik měsíců) zbytečně.
|
