| Stanislav Podhrázský (1920–1999) je jedním z nejosobitějších českých malířů a sochařů v generaci, která nastoupila po druhé světové válce. Je jedním z výjimečných figuralistů české malby druhé poloviny 20. století, který se obrací k vnitřnímu světu člověka konfrontovaného s nebezpečím a toužícího po svobodě. Jeho raná tvorba, stejně jako soudobé dílo Mikuláše Medka, reprezentuje český poválečný surrealismus. Podhrázský se záhy surrealismu vzdaluje a stejně jako jeho souputníci odmítá jakékoli dobové dogma a neidentifikuje se s žádným uměleckým proudem. Volí vlastní cestu vytváření imaginárních světů vnitřních prožitků, v nichž vedle surrealismu rezonuje zájem o historické projevy malířství, zejména renesance a manýrismu, s aktuálními uměleckými tendencemi, jako byla abstrakce nebo nová figurace.
Výstava představuje autorovo dílo v souvislostech uměleckého prostředí, v kterém vznikalo, umělecké tvorby jeho nejbližších přátel, s nimiž se setkal již na studiích a kterými byli Zbyněk Sekal, Mikuláš Medek, Miloslav Chlupáč, Zdeněk Palcr. Důraz je kladen na období tvůrčího hledání tohoto společenství, v němž se osobní vazby protínaly s intelektuálními zájmy a které vytvářelo paralelní myšlenkově svobodný prostor v nesvobodné době. Tyto umělce, kteří se stali určujícími osobnostmi českého poválečného umění, spojovala tvůrčí cesta, na níž v určité době sdíleli společný obraz světa.
Architektonicko-výtvarné řešení výstavy Lukáše Machalického akcentuje jednak racionální rovinu Podhrázského díla prostřednictvím mříže, na druhé straně pracuje s draperií rezonující s měkkostí a intimitou Podhrázského tvorby. Dobové souvislosti jsou zprostředkovány dobovými fotografiemi a filmovými záznamy.
|
