| Myšlenka komplexního představení bronzových depotů, lidově nazývaných poklady, ze sbírek Středočeského muzea v Roztokách u Prahy, se zrodila již na konci roku 2015, kdy byl do muzejních sbírek předán v pořadí již třetí významný nález tohoto typu. Podnětem k uspořádání výstavy byla snaha depoty ukázat v širším kontextu jejich následného zpracování a trvalého uložení, záhy po dovršení jejich odborné konzervace a restaurování. Vznikla tak poměrně netradiční výstava, koncepčně rozdělená do dvou obsahově stejně významných linií – bronzové depoty viděné z pohledu archeologa a z pohledu konzervátora, působící ovšem díky jednotnému vizuálu zcela kompaktním dojmem.
Depoty jsou fenoménem zejména doby bronzové (2300/2200–750 let př. Kr.) a jejich ukládání za účelem úschovy, ochrany nebo jako rituální obětiny nabývá na významu a četnosti zejména s příchodem a znalostí výroby nové suroviny – bronzu.
Prvním z depotů, který obohatil muzejní sbírky již v roce 1957, byly bronzové předměty z období kultury knovízské, uložené do země u dnešní obce Středokluky zřejmě mezi lety 1100–1025 let př. Kr. Nelze nezmínit, že analogie k nálezu bronzového cedníku z tohoto depotu z Čech neznáme a nacházíme je až v sousedním Německu. Součástí byly dále zbytky koženého opasku či skleněný korálek pocházející ze severoitalských dílen v okolí Frattesiny. Druhým depotem, předaným do muzejních sbírek až po dlouhých 57 letech, je kolekce pěti bronzových nádob z katastru Velkých Číčovic. Jejich výjimečnost je dána zvláště poprvé v Čechách doloženým, výzdobným narativním motivem slunečních bárek, tažených vodními ptáky i přítomností dosud v Evropě neznámých typů kovových nádob (konvice/džbánek s chybějícím víkem a amforovitá nádoba zdobená perlovcem). Majitel je z pro nás neznámých důvodů uschoval do země před více než 2800 lety v období kultury štítarské pozdní doby bronzové. Posledním z představených souborů je depot z katastru obce Tursko, předaný do sbírek v roce 2015. Bez nadsázky můžeme říci, že různorodostí svého složení nemá na území Čech obdoby. Důvod jeho depozitu nám opět zůstává utajen, víme však, že k jeho uložení došlo v mladším období kultury únětické starší doby bronzové, tedy mezi lety 2000–1800 př. Kr. Výjimečné a mezi odborníky zvláště ceněné jsou bronzové slitky-ingoty, které z Evropy zatím nečetně známe až z přelomu starší a střední doby bronzové. Svoji exkluzivitu mají vedle zlatých drátěných šperků i tři zdobené lité bronzové dýky v pochvách z bronzového plechu, jejichž nejbližší analogií je již téměř sto let starý nález depotu bronzových dýk na pražských Kozích hřbetech ze sbírek Národního muzea. Ihned po skončení výstavy se rozeběhnou práce na odborných publikacích dvou novějších nálezů depotů ve spolupráci s Archeologickým ústavem AV ČR v Praze, v. v. i.
Součástí expozice jsou panely s doprovodnými texty a ilustracemi, ke každému depotu dva – archeologický a konzervátorsko-restaurátorský. Dále úvodní panel představující fenomén ukládání depotů a úvodní panel věnovaný nezbytnosti konzervace kovových archeologických předmětů. Na začátku výstavy je také předvedena názorná časová osa s chronologickým zasazením vystavovaných depotů do kontextu českého pravěku a významných starověkých civilizací, dle autorského návrhu Martina Černého. Depoty jsou vystaveny v osvětlených modulových vitrínách LOTECH. Barevně je výstava jednotně laděna do tmavě šedých tónů, komorní atmosféru „klenotnice či pokladnice“ podtrhují zatemněná okna či intimní nasvícení panelů a vitrín bodovými světly.
Za prvním vystaveným depotem (Středokluky) je situován dětský kreativní koutek se stolkem a podsedáky, vybavený výtvarnými potřebami, trojrozměrnou skládankou únětické dýky z tvrdého papíru, kterou vytvořily konzervátorky muzea, jíž je možné odnést si s sebou domů, a pracovními listy – (d)omalovánkou a číselnou spojovačkou kresby únětické dýky. Naproti druhému depotu (Velké Číčovice), za badatelským koutkem vybaveným křeslem (ušákem), lampou a publikacemi o vystavených depotech, jsou na stěně umístěny dva černobílé komiksy z dílny archeologa Martina Černého, představující idealizovanou rekonstrukci objevu depotu ze Středokluk (1956) a fiktivní příběh nového objevu bronzového depotu hledači s detektory kovů, kteří nález in-situ bez prodlení přímo z terénu hlásí archeologům instituce oprávněné k provádění archeologických výzkumů. Bezprostředně za komiksy je umístěn video-koutek, kde je promítána animačně upravená verze filmového dokumentu o restaurování vystavených předmětů: Příběh jednoho pokladu. Poblíž instalace třetího depotu z Turska jsou na stěně zavěšeny dva velkoformátové tisky – polohopisný plán orbou narušeného depotu z Turska a žánrová fotografie dobrovolníků ze sdružení Archeus DW, pomáhajících s odkryvem a dokumentací tohoto depotu. Od třetího depotu se výstavní trasa vrací ke vchodu do expozice galerií osmi velkoformátových fotografií, na nichž jsou předvedeny výzdobné či technologické detaily jednotlivých exponátů, které při zběžném pohledu mohly návštěvníkovi snadno uniknout.
Výstava je v tuzemsku neobvyklá svojí koncepcí, stylově čistým technickým provedením, množstvím nápaditých detailů, představením archivních a dobových materiálů, unikátností některých exponátů či názorností různých - zdánlivě jen doprovodných - vizualizací (časová osa, komiksy, plán lokality, papírový model dýky, velkoformátové fotografie, filmový dokument), které společně působí silným dojmem díky celkové atmosféře expozice na zbystřené smysly návštěvníků, přestože jsou jim předvedeny „pouze“ tři nálezové soubory z rozsáhlých sbírek muzea.
Za naší přihláškou Krásy ukryté v bronzu do soutěže o Muzejní výstavu roku stojí společné přesvědčení o kvalitně a profesionálně odvedené práci, na které se podílelo celkem 12 pracovníků muzea a jeden externí spolupracovník, stejně jako četné pozitivní ohlasy z řad našich kolegů archeologů, konzervátorů, muzejních pracovníků, vysokoškolských pedagogů, studentů, žáků a v neposlední řadě od běžných návštěvníků muzea.
|
