| Popis: | Ve druhé polovině 19. století se ve společnosti začal výrazněji prosazovat fenomén takzvaných průmyslových a uměleckoprůmyslových muzeí. Jednalo se o instituce, jejichž cílem bylo korigovat a usměrnit některé negativní rysy právě probíhajícího procesu průmyslové revoluce. Zaměřovaly se přitom na oblast „uměleckého průmyslu“ neboli toho, čemu dnes říkáme užité umění. Trnem v oku jim byla především enormní a nekontrolovatelná tovární produkce, jež v duchu pravidel volného trhu bazírovala hlavně na levné výrobě, nikterak ovšem na kvalitě výsledných produktů po funkční a estetické stránce. Aby se poklesu vkusu a jakosti dalo čelit, obrátila průmyslová muzea svou pozornost k tradičním rukodělným řemeslům a edukaci. Sbírala hodnotné příklady z minulosti i současnosti, třídila je, uchovávala a prezentovala návštěvníkům, zvláště pak řemeslníkům, učňům a majitelům výrobních podniků. Úzce také spolupracovala se školami orientovanými na uměleckou výuku, kde se oblibě těšila problematika ornamentu. V prostředí uměleckoprůmyslových muzeí vládlo přesvědčení, že dědictví starších epoch bude vzorem a popudem pro tvorbu budoucnosti, že dobré užité umění – poněvadž je všudypřítomné a všechny obklopuje – může člověka kultivovat, učinit lepším. První průmyslová a uměleckoprůmyslová muzea vznikala v padesátých letech 19. století v Anglii, o dekádu později v kontinentální Evropě a v sedmdesátých letech na řadě míst po celém světě. Iniciační a příkladnou roli sehrálo South Kensington Museum v Londýně. Ve středoevropském prostoru posléze obdobnou úlohu plnilo C. k. Rakouské muzeum pro umění a průmysl ve Vídni. To bylo pro moravská muzea zásadní. V jeho čele stanul mezinárodně respektovaný historik umění Rudolf Eitelberger. Olomouc se k němu, jako ke svému rodáku, hlásila a dodnes hlásí. Na nedalekém Domě armády najdeme jeho pamětní desku. |