Bratříčku, zavírej vrátka ...

Výstava Regionálního muzeum ve Vysokém Mýtě k srpnu 1968 a k následnému pobytu sovětských posádek v městech Pardubického kraje

 Vysoké Mýto se může pyšnit dlouhou tradicí posádkového města. Podíváme-li se do historie, zjistíme, že ne vždy bylo soužití měšťanů a vojáků bezproblémové. Stálý vojenský oddíl byl do města původně usídlen vlastně za trest – Vysoké Mýto tak pykalo za účast v protihabsburském odboji. Pochmurné věci zamýšleli s prostory kasáren nacisté - měly sloužit k podobnému účelu, jako ty v Terezíně. O dvě a půl desetiletí později neunikla rozlehlost vojenských objektů pozornosti sovětských plánovačů a Vysoké Mýto se po Milovicích a Olomouci stalo městem s třetí největší posádkou sovětských vojáků.
 V letošním roce jsme si připomněli čtyřicetileté výročí vojenské intervence proti procesu Pražského jara, následnou okupaci Československa, která vyvrcholila souhlasem našich tehdejších představitelů s „dočasným“ pobytem sovětských vojáků na našem území. Regionální muzeum ve Vysokém Mýtě se u této příležitosti rozhodlo uspořádat výstavu věnovanou nejen událostem ze srpna 1968, ale i následnému pobytu sovětských vojsk v našem kraji.
 S přípravou jsme začali poměrně brzy, zhruba na podzim loňského roku. Vytvořili jsme jakýsi realizační tým a směle se vrhli do souboje s nánosem čtyřiceti let,  protkaným změtí zkazek, pověstí a také stínem rychlého zapomínání historie.
 Na úvod je třeba říci, že většina z nás rok 1968 viděla buď očima dítěte, nebo vůbec. Vytvořili jsme proto dotazníky a vyrazili s nimi za pamětníky – k předem vytipovaným osobnostem, namátkou do domovů pro seniory, za kamarády a známými do hostinských zařízení i na domovní schůze, za rodiči a prarodiči některých z nás a za náhodou do regionálního tisku i na internet.
 Odezva byla chabá  a především ne toho druhu, který bychom potřebovali. Český člověk se ve vztahu k roku 1968 rozdělil na dvě poloviny. Jedna přirovnávala Sověty k nacistům, druhá vzpomínala na staré dobré časy a protestovala proti americkému radaru. Konkrétní vzpomínky (když už nějaké byly) často začínali slovy „slyšel jsem...“, „někde v Ústí se stalo...“ nebo obyčejným „prý“. Ukázalo se, že srpen 1968 je událostí příliš nedávnou, aby na ni obyčejný člověk vzpomínal bez určitého politického filtru, a zároveň příliš dávnou, aby si ji pamatoval dobře. Spousta lidí o té době a o svojí účasti v ní odmítala hovořit vůbec – snad z obavy z odsouzení nebo s tradičním instinktem „hlavně se do ničeho nezaplést“. Přesto jsme nějaké ty úspěchy zaznamenávali. Přínosem byla četba dobových kronik, zejména pokud jsme ke kronice objevili ještě tehdejšího kronikáře. Občas se nám podařilo najít přímé účastníky tradovaných historek a některé pověsti tak získaly konkrétnější podobu.
 Také jsme se rozutíkali do archivů – nejen do těch blízkých našemu regionu, ale nahlédli jsme i do vojenského archivu v Karlíně a do archivu ministerstva vnitra v Kanicích. I zde byl zisk poměrně chudý. Sovětští vojáci si žili za zdmi svým vlastním životem, jednalo se vlastně o jakýsi stát ve státě. Nějaký materiál jsme posbírali přímo k vlastní okupaci – letáky s protestními slogany, výstřižky z regionálního tisku, prohlášení nejrůznějších podniků atd.
 Zkusili jsme kontaktovat i zahraničí. Ochotně nám vyšli vstříc v muzeu v polské Wroclavi, neúspěšní jsme byli s Bulhary a dlouho vypadalo slibně jednání s vojenským muzeem v Budapešti. Zde se nejprve všechny způsoby komunikace stavěly hluchými, ale velmi aktivně nám pomohlo české velvyslanectví a neodbytností jsme si vydupali od Maďarů odpověď. Avšak když už se vše zdálo dojednané, přišel nám mail s předmětem „sorry, problems“ a výstava se musela obejít bez maďarských uniforem a militárií.
 Velký úspěch a informační zisk však přišel nečekán a odjinud. Naprosto nulové informace jsme měli o samotných Sovětech. Vyjma několika fotografií kasáren, pořízených skrze záclonu z vyššího patra domu, jsme o životě za zdí kasáren nevěděli vůbec nic. Až člověk, který v roce 1968 ještě nebyl na světě a kterého by nás kontaktovat nenapadlo, nám přišel sám nabídnout pomoc. Jako dítě si v osmdesátých letech hrával s ruským chlapcem – synem důstojníka, který v Mýtě sloužil. S kamarádem si dodnes píše a kdybychom prý potřebovali zjistit nějaké informace, může požádat jeho otce. Také jsme se dozvěděli, že na ruském webu existuje volně přístupné fórum bývalých sovětských vojáků, kteří sloužili v Československu – s poměrně rozsáhlou částí pro Vysoké Mýto! Oprášili jsme znalosti ruštiny a vydali se po obou zdrojích. Z fóra jsme získali nejen množství vzpomínek i fotografií, ale také představu, kdo vlastně byli a kdo dnes jsou ti vojáci s lodičkami ve vysokých holínkách, co jsme je vídávali v mnoha našich městech dlouhých 23 let. Velmi příjemně nás překvapil i onen důstojník – napůl Rus a napůl Ukrajinec, žijící dnes v Kyjevě. Poměrně přímo a otevřeně se postavil k našim dopisům, svůj postoj k celé věci shrnul na počátku a dále nám věci líčil nestranným okem reportéra, včetně několika nelichotivých záležitostí.
 Vernisáž proběhla s velkorysým pracovním nasazením muzejníků. Cílem bylo přenést vysokomýtské náměstí (největší čtvercové v Čechách) do srpna 1968. Od čtvrté hodiny ranní jsme vylepovali protiokupační plakáty (na stejných místech jako v srpnu 1968) a ředěným vápnem obnovovali tehdejší nápisy na kamenech dlažby. Od osmé hodiny jsme do rozhlasu pustili dobové vysílání se slyšitelnými přelety letadel a střelbou zbraní, celá akce proběhla velmi úspěšně. Pro mnohé pamětníky byla určitým impulsem a v prvních dnech po zahájení výstavy nám do muzea přišlo asi tolik vzpomínek, jako za uplynulá tři čtvrtletí.
 Závěrem bych jen dodal,  že pokud budete někdy ve vašich muzeích malovat vápnem na dlažbu, co nejvíce si barvu nařeďte. A že trpělivost při práci s veřejností se nakonec většinou vyplatí.

Zdeněk Horák
Regionální muzeum ve Vysokém Mýtě

Zpět