| Výstava je vyvrcholením pětiletého výzkumného a výstavního projektu, během kterého tým badatelů zkoumal 73 českých sídlišť. Díky tomu výstava přináší komplexní, mezioborový pohled na fenomén hromadné bytové výstavby. Na rozdíl od většiny realizovaných výstav, které se zabývaly především životním stylem, je díky této výstavě na bydlení na panelovém sídlišti pohlíženo z pohledu demografického či sociologického, autoři poukazují na urbanistické a architektonické kvality některých sídlišť, které nesou rysy moderní architektury. Ačkoli na sídlištích bydlí přes 2,7 miliónů Čechů, stále existuje mnoho otazníků kolem problému, jak zajistit udržitelný rozvoj sídlišť, jak zlepšovat obytný potenciál sídlišť pro stávající i budoucí obyvatele. Díky takto pojatému scénáři je výstava naprosto jedinečná.
Jednotlivé fáze výstavby sídlišť jsou představeny pomocí plánů, modelů a dobových fotografií, zapůjčených z předních sbírkových institucí i soukromých sbírek z celé České republiky Výstava obsahuje řadu demografických grafů.
Výstava sleduje výstavbu sídlišť v českých zemích od jejích počátků v dřevní fázi (40. léta), již zastupují především tzv. protosídliště, stavěná ještě klasickou zděnou technologií, ale využívající prefabrikované prvky a také principy funkcionalistického urbanismu.
Ve fázi socialistického realismu (50. léta) se podle sovětské doktríny stavěly zděné, ale i první panelové domy s historizujícími fasádami uspořádané do symetrických kompozic.
Pionýrská fáze (druhá polovina 50. a začátek 60. let) byla ve znamení experimentů s panelovými technologiemi, které vyústily v první celostátně rozšířené konstrukční systémy řad G a o něco později T 0 B. Na výstavě je věnována pozornost prvnímu panelovému domu G 40 ve Zlíně dokončenému roku 1954.
V krásné fázi 60. let vznikly díky uvolněnějším politickým poměrům architektonicky i urbanisticky nejzdařilejší soubory s jedinečnou identitou, širokým spektrem občanské vybavenosti a obytnými kvalitami veřejného prostoru.
Utužení režimu během tzv. normalizace 70. let se v sídlištní výstavbě promítlo do technokratické fáze, kdy byla architektura zcela ve vleku požadavků na kvantitu a finanční úspory.
Poslední fáze pozdních krásných a postmodernistických sídlišť (80. léta) vyrůstá z kritiky nelidského prostředí obřích obytných souborů předcházející etapy. Architekti se snažili navzdory politickým tlakům realizovat sídliště podle humanistických plánů z 60. let nebo se přikláněli k postmoderně. Výstava je zakončena stručným připomenutím fenoménu „humanizace“ panelových domů a jejich odborné reflexe v současnosti.
|
