| Reprezentativní kolekce z Muzea výtvarného umění v Jekatěrinburgu byla ve své době budována za účelem představit modernistické tendence v Rusku v letech 1910-1920 širokým lidovým vrstvám. Její vznik byl podmíněn kulturní reformou a reprezentací spojenou s politickým děním v Rusku po roce 1918. Expozice je proto i dnes v AJG pojata především jako zajímavý kulturně-historický celek, bez pokusu do něj zasahovat možnou komparací s českým uměním, pro které byla ruská avantgarda v určitých dobách zásadní inspirací. Sbírka sestává z čtyřiceti dvou děl, přičemž v České republice bylo rezignováno na představení několika málo prací na papíře.
Muzeum výtvarného umění v Jekatěrinburgu má bohatou a složitou historii. Svůj původ nachází v muzeu Uralské přírodovědné společnosti. Její umělecká sekce se stala v roce 1936 základem galerie ve Sverdlovsku, která je přímým předchůdcem jekatěrinburského muzea.
Většinu obrazů získalo muzeum díky rozhodnutí činovníků Státního uměleckého fondu při Lidovém komisariátu pro vzdělávání (Narkompros), který byl po převratu zodpovědný za kulturní politiku. Stát tehdy kupoval od umělců množství moderních děl s jednoznačným cílem rozšířit existující fondy uměleckých institucí. Záměrem bylo též založení nových progresivních muzeí výtvarného umění po celé zemi.
Soubor se do Jekatěrinburgu dostal v souvislosti s výstavou Všechny směry současné malby v roce 1920. Iniciativa vzešla od představitelů Svobodných státních uměleckých ateliérů (Jefim Ravdel s Piotrem Sokolovem a Annou Bojevou) činných ve městech, pro která byla expozice určena. O celkem 79 prací pro šest regionálních muzeí (Jekatěrinburg, Perm, Penza, Ufa, Vjatka – dnes Kirov a Zlatoust) následně požádal počátkem roku 1920 sochař Jefim Ravdel, který jinak působil coby komisař a vedoucí Svobodných státních uměleckých ateliérů v Penze. V Jekatěrinburgu došlo k zahájení v prostorech Svobodných státních uměleckých ateliérů 9. května 1920. Po skončení byly obrazy předány Státnímu Uralskému regionálnímu muzeu (1925–1934) a v roce 1935 některá díla doputovala do galerie v Permu. V dubnu 1936 byly zbylé kompozice převzaty nově otevřenou galerií ve Sverdlovsku (dnes Jekatěrinburg). Ze sedmdesáti devíti děl z výstavy v roce 1920 tvoří přes čtyřicet děl jádro jekatěrinburské sbírky. Osm obrazů se nalézá v galerii v Permu. Umístění zbývajících pětadvaceti děl není dnes známo. Ve 20. letech 20. století věnoval ještě Státní fond umění do Jekatěrinburgu několik dalších obrazů (např. Ivan Kliun, Vera Pestel, Ljubov Popova). To byla ale již labutí píseň avantgardních snah, jelikož ve 20. letech začalo docházet k přehodnocování státní umělecké politiky, která vyvrcholila tzv. bojem proti formalismu. Kormidlo se tehdy definitivně otočilo směrem k preferovanému angažovanému socialistickému realismu.
V kolekci jsou čitelné charakteristické umělecké styly, které v letech 1910–1920 ruským uměním rezonovaly – fauvismus, kubismus, kubofuturismus, neoprimitivismus, rayonismus, suprematismus a konstruktivismus. Návštěvník výstavy tak může spatřit díla malířů legendárních skupin Kárový spodek a Oslí ocas, které mají pro Rusko stejný význam jako pro Česko Osma. V Károvém spodku (1910–1917) byli sdruženi zvláště tvůrci rozvíjející cezanovské, fauvistické a kubistické tendence. Plejádě dominují Michail Larionov, Natalia Gončarova, Piotr Končalovskij, Aristarch Lentulov, Ilja Maškov, Alexander Kuprin, Alexander Osmerkin, Robert Falk, Vasilij Kandinskij nebo Kazimir Malevič. Souběžně s aktivitami Kárového spodku nicméně dochází k vymezování proti vlivu západního umění. Výsledkem je secese některých členů a založení skupiny Oslí ocas (1911), jejíž autoři směřují k neoprimitivismu a specifické verzi ruského futurismu – rayonismu (především Michail Larionov, Natalia Gončarova a Kazimir Malevič). Poté, co vyvrcholily spory na ruské kulturní scéně a Michail Larionov a Natalia Gončarova přesídlili v roce 1914 do Paříže, se stal vůdčí osobností Kazimir Malevič, který nejdříve invenčně transformoval podněty kubismu a futurismu, aby následně společně s Ivanem Kliunem přišel s myšlenkami suprematismu, které formuloval v manifestu v roce 1915. Malevič svým příkladem dokázal ovlivnit velké množství umělců, z nichž k nejzajímavějším patří Olga Rozanova, Ljubov Popova, Naděžda Udalcova, Sergej Senkin, Ivan Puni nebo Alexander Rodčenko.
Všichni výše jmenovaní autoři jsou zastoupeni v těch nejlepších ukázkách. Mezi naprosté unikáty světového umění patří Suprematismus od Kazimira Maleviče z roku 1915, Kompozice Alexandra Rodčenka (1919) nebo rozměrná Improvizace 217 Vasilije Kandinského. Vývojové tendence ruské avantgardy jsou zřejmé i v několika dílech jednoho umělce. Průkopník ruské moderny Michail Larionov je tedy zastoupen jak fauvisticko-expresivní Ulicí v provincii (1910) tak neoprimitivistickou kompozicí Židovská Venuše (1912). Na vzájemné ovlivňování pak ukazuje například tvorba Olgy Rozanové, která je na výstavě zastoupena třemi díly z různých období. Portrétem sestry, která je takřka pandánem k Larionově aktu i suprematistickými pracemi již nakročenými ke konstruktivismu.
Adam Hnojil
|
