| Výstava Velký návrat Běly Kašparové ukazuje na konkrétním příběhu, jak společenská (ne)svobodná situace ovlivňuje (ne)svobodu jedince. Dívce z maloměsta se dostává díky otci, gymnaziálnímu profesorovi, dobrého vzdělání, ovšem bez vidiny vysokoškolského studia, konec I. světové války vše mění a ona přijata na Akademii (ve třídě u Jakuba Obrovského studuje s Jindřichem Štyrským, Františkem Muzikou, Emanuelem Frintou, setkává se zde také s vysokomýtskými rodáky Františkem Matouškem a Josefem Kaplickým – díla spolužáků a profesora jsou součástí výstavy jako možnost komparace s vývojem jejích současníků). Jako většina mladých umělců míří počátkem 30. let do Paříže, kde debutuje. Rozvíjí se před ní slibná kariéra, přátelí se s Josefem Šímou, vystavuje v Aventinu, Topičově salonu, Mánesu… II. světová válka opět vše mění. Možností vystavovat ubývá, Běla se vdává, porodí dceru. S koncem války svitne naděje, autorka se ještě 2x vrací do Francie, kde vystavuje. Nástup komunismu definitivně utne svobodu vyjádření, činnost uměleckých spolků je ukončena nebo centrálně řízena, výstavy jsou tematicky zaměřené na budování společnosti. Malířka se stahuje, věnuje se portrétování, novinové ilustraci a grafice. Není režimem pronásledována, manžel Ladislav Rieger se stal členem strany, učil na UK. Malířka se může věnovat výtvarné činnosti, ovšem nesvoboda a diktát společnosti určují jakým způsobem. Splynout s davem, nevyčnívat… Jeden režim nabídl možnost rozvíjet se, ukázat svůj potenciál, druhý individualitu zcela potlačil. Malířka zůstala vždy věrná figuře. Začala sociálními motivy (Pradleny, Hlídka u mrtvého), nasála svobodu (Poutnice, Romance, Léto, Holubice, Na pláži) a posléze se držela diktovaného tématu (Včelaři, V sadě, Po práci, V obchodě), ale vždy zachytila atmosféru okamžiku bez umělecké deformace. Podařilo se vrátit na scénu skvělou malířku a přiblížit podmínky života umělce v monarchii, demokracii, fašismu a komunismu. |
