Co je Modrý štít
Modrý štít (Blue Shield International) je mezinárodní nevládní organizace afilovaná k UNESCO, která usiluje o preventivní opatření na ochranu, pohotovou pomoc ve stavu nouze a následnou záchranu kulturního dědictví ve světě ohroženém válkou, přírodními katastrofami nebo selháními člověka, vandalismem či terorismem. S tímto cílem koordinuje činnost mezinárodních profesních sdružení ve sféře archivů (ICA), knihoven (IFLA), muzeí (ICOM) a památkové péče (ICOMOS). Vznikla v roce 1996, kdy cílené útoky na kulturní instituce a památkové objekty na Balkáně odhalily akutní potřebu všestranné mezinárodní spolupráce. Experti UNESCO, ICBS a ICOM monitorovali tehdy vzniklé škody, apelovali na účastníky konfliktu, aby dbali mezinárodních dohod na ochranu památek a své zkušenosti pak vtělili do Druhého protokolu Haagské úmluvy, který po složitých peripetiích přinesl některé úpravy ve prospěch ohrožených kulturních statků a prohloubení odpovědnosti vojenských činitelů. Modrý štít se dle tohoto protokolu stal odborným garantem úmluvy.
Další léta bohužel jen potvrdila potřebnost dohody i BSI. Stačí připomenout cílené poškozování uměleckých a historických památek v Afghánistánu nebo v Mali, drancování muzeí a archeologických lokalit v Iráku a bezprecedentní postup v Sýrii, kde je flagrantně porušována Haagská úmluva, muzea a jiné kulturní instituce byly využívány pro vojenské účely a předměty kulturní hodnoty zcizovány k financování bojů. Neméně důležitá byla pomoc po tsunami v jihovýchodní Asii (Rescue fond ICOM) nebo přítomnost BSI po zemětřesení na Haiti, kde jeho experti zajišťovali statické posouzení poškozených paobjektů a organizovali první rekonstrukce a restaurování. Modrý štít se podílel – ať již samostatně, ve spolupráci s UNESCO nebo prostřednictvím odborných institucí, které sdružuje, nebo skrze své národní komitéty – přímou pomocí na místě, expertizami, semináři či vydáváním katalogů zcizených artefaktů, které mohou podvázat zájem o tyto sbírkové předměty na trhu, a tak (alespoň částečně) omezit poptávku a tím i loupení na lokalitách.
Od roku 1998 se začaly vytvářet národní „pobočky“ BSI. Český komitét Modrého štítu (ČKMŠ) patří mezi první z nich, když z iniciativy Českého výboru ICOM se zástupci Archivní správy MV ČR, České archivní společnosti, z. s., České informační společnosti při – tehdy – Státním ústředním archivu, Českého národního komitétu ICOMOS, z. s., Svazu knihovníků a informačních pracovníků České republiky a Českého výboru ICOM, z. s., shodli, že je žádoucí spojit síly ve prospěch ochrany kulturního dědictví v České republice a dne 13. července 1999 ustavili přípravný výbor. Ten zpracoval zásady činnosti a organizační struktury a vtělil je ke dni 21. dubna 2000 do Smlouvy o založení a působení Českého komitétu Modrého štítu. V roce 2001 se ke smlouvě připojila Asociace muzeí a galerií České republiky, z. s., a v roce 2003 rovněž Rada galerií České republiky. V dalších letech se k ČKMŠ přidaly také Národní památkový ústav, Národní filmový archiv a Odbor archivní správy a spisové služby Ministerstva vnitra České republiky.
Podobně se utvářely národní komitéty jinde v Evropě, v Americe, v Africe, v Asii i v Austrálii. Organizační proces pokračoval ustavením Asociace národních komitétů Modrého štítu v roce 2008 a konečně v letech 2014–2017 spojením vrcholných mezinárodních útvarů a Asociace do jednotné instituce Modrý štít (Blue Shield International). Její sídlo je příznačně v Haagu a ČKMŠ je jejím zakládajícím členem. Působnost BSI vychází z poslání Haagské úmluvy a dalších mezinárodních smluv. Jeho cílem je prevence katastrof a nepředvídatelných událostí, spolupráce a koordinace při racionálním nasazení techniky a prostředků určených pro záchranu ohroženého kulturního dědictví a náprava případných škod.
ČKMŠ potkala první velká výzva hned v roce 2002 v podobě povodní. Dopad této živelné pohromy na české kulturní instituce byl ohromný a byl by ještě větší, kdyby komitét po zkušenostech nabytých na těžce zkoušené Moravě v roce 1997 nepřipravil některá preventivní opatření. Když v roce 1999 ve Vlastivědném muzeu v Olomouci z jeho iniciativy zhodnotili knihovníci, archiváři, muzejníci a pracovníci památkové péče tehdejší dobré i špatné kroky, věnoval se ČKMŠ v květnu 2001 ve Valašském muzeu v Rožnově přípravě Plánů prevence rizik a nápravy škod způsobených haváriemi nebo živelními pohromami, v listopadu 2001 pak uspořádal na základě Dohody s Hasičským záchranným sborem seminář k problematice krizového řízení na téma Spolupráce archivů, knihoven, muzeí a památkové péče v rámci integrovaného záchranného systému v Muzeu umění v Olomouci, a konečně v červnu 2002 ve Východočeském muzeu v Pardubicích seminář Příprava evakuačních plánů pro objekty archivů, knihoven, muzeí a památkové péče za účasti lektorů HZS. Svůj význam osvědčila i koordinační skupina ze zástupců organizace, státní správy a největších odborných institucí v době povodní a následně při ukládání zasažených fondů k zamražení a posléze restaurování. Stávající rizika postihl průzkum, který realizoval ČKMŠ spolu s příslušným odborem Ministerstva kultury, jenž popsal jednotlivé kritické body v zúčastněných kulturních institucích. Na zhodnocení škod, přehled současného stavu a především na možnosti dalšího postupu na záchranu postižených materiálů se zaměřil seminář Povodeň – a co dál …, který proběhl v listopadu 2002 v Národním muzeu, a posléze mezinárodní konference Povodně – srpen 2002 pořádaná AVU, ČVUT, Institutem restaurování a konzervačních technik v Litomyšli, NK ČR, NPÚ, NM, NTM a SÚA pod garancí Podvýboru pro kulturní dědictví Senátu Parlamentu ČR ve dnech 18.–19. února 2003. ČKMŠ s velkou empatií sledoval situaci, v níž se na přelomu roku 2004 a 2005 ocitly instituce a objekty kulturního dědictví v jihovýchodní Asii zasažené vlnou tsunami a ve spolupráci s agenturou Člověk v tísni uspořádal finanční sbírku. Její výtěžek byl prostřednictvím záchranného fondu ICOM předán Námořnímu muzeu v Galle na jihu Srí Lanky. Pracovníci českých archivů zužitkovali své znalosti a zkušenosti v několika etapách při záchraně písemností ve zhrouceném archivu v Kolíně nad Rýnem. Čeští restaurátoři dosáhli ceněných výsledků při práci v iráckém Kirkuku a školením vybraných iráckých specialistů na Univerzitě Pardubice – Fakultě restaurování v Litomyšli. Projektu se zúčastnili také pracovníci české památkové péče a českých muzeí. Zmínit je třeba i záchranné práce Technického muzea v Brně po požáru v archeologickém areálu v Mikulčicích nebo při restaurování předmětů poškozených požárem v Krásné Hôrce na Slovensku.
Důležitost a význam kulturního dědictví se paradoxně ukazuje v plné síle v etnických konfliktech. První, co se protivníci snaží zničit, bývají právě kulturní památky. Vědí, že zničí-li paměť národa, zlomí také jeho hrdost a povědomí vzájemnosti. Patříme ke šťastnějším regionům, jež vojenský konflikt netrápí a katastrofy jej nenavštěvují s jinde vídanou intenzitou. Tím spíše nesmíme nechat české kulturní dědictví chátrat nepozorností, nečinností nebo nedbalostí a toto povědomí musíme vštípit široké veřejnosti. Ne nadarmo doporučila Evropská komise ve svém materiálu k prevenci povodní, na němž ČKMŠ spolupracoval, poskytnout objektům kulturního dědictví statut majetku zvláštní povahy, který si zaslouží specifickou pozornost.