Projekt „Malá muzea" v rámci AMG

Článek shrnující informace k projektu, který uskutečnila AMG v letech 2006–2009, byl publikován ve Věstníku AMG 2/2008.


Vedení AMG reagovalo již před Sněmem AMG v Mikulově v roce 2006 na problematiku tzv. malých muzeí i na občas se objevující stesky, že AMG pro tato muzea dělá málo či nic. Byla sestavena pracovní skupina, která se zabývala úkolem připravit k vydání příručku pro malá muzea a to přesto, že z žádné z aktivit AMG nejsou malá muzea vyloučena a řada z nich (Škola muzejní propedeutiky apod.) vznikla s původním záměrem pomoci právě „malým“ muzeím. Při setkáních pracovní skupiny vyplynul jasně hlavní problém – obtížnost defi novat to tzv. malé muzeum. Co mají tyto organizace společného kromě své muzejní podstaty a malého počtu pracovníků (do 10)? Liší se zřizovatelem (obec, kraj, spolek, podnik apod.), sbírkotvorným programem (regionální vlastivědná, obecní, památníky, specializovaná, podniková apod.), svým postavením v síti muzeí ČR. Mají různý počet sbírkových předmětů od několika desítek či stovek kusů až po statisíce, hodnotou sbírek (v řadě z nich se nacházejí jedinečné, velmi cenné předměty v řadě běžnější sbírkové předměty, jejichž význam však rozhodně nepodceňujeme). Tato muzea mají také různou právní formu. To vše s sebou přináší specifi cké problémy a podmínky fungování, a to vše také znemožňuje jejich jednotnou kvalifi kaci, a tudíž i obsah materiálu, který by byl přínosný právě pro ně a pro každé z nich. První pracovní skupina scházející se před mikulovským sněmem navrhla osnovu připravované příručky, jejíž obsah by v podstatě byl totožný s osnovami Školy muzejní propedeutiky. Při prvních konzultacích s některými malými muzei čelila tato verze kritice, byla odmítána jako příliš teoretická. Ukázalo se jako problém, že práce pracovní skupiny se účastnili pouze dva zástupci těchto malých muzeí. Pro období po Sněmu AMG v Mikulově tak bylo stanoveno, že je potřeba, aby se přípravných prací více účastnili koneční příjemci – malá muzea. Jako nejjednodušší forma zapojení byl zvolen jednoduchý dotazník doručený všem členským muzeím AMG s počtem zaměstnanců do 10. Obsahoval dvě verze osnovy navrhované příručky. První byla vlastně osnovami Školy muzejní propedeutiky, druhá postihovala muzeum jako instituci (seznam, metodiku a vzory vnitřních předpisů a směrnic). Muzea byla vyzvána, aby doporučila k realizaci jeden z vybraných návrhů. Zároveň měla defi novat hlavní problémy v práci jejich konkrétního zařízení s návrhem pomoci ze strany AMG.

Do konání kolokvia "Muzeum a současné legislativní prostředí II." v Brně (listopad 2007) ze cca 150 obeslaných institucí odpovědělo 35. V dalším období do prosincového senátu, kde mělo padnout konečné rozhodnutí o dalším postupu, se ozvalo ještě necelých deset zařízení. Tento přístup byl pro vedení AMG značným zklamáním a vedl na brněnském kolokviu k závěru, zda je vůbec takovýto materiál členy požadován, když ohlas na jednoduchou zjišťovací akci byl takto minimální. Vzhledem k malému počtu vrácených dotazů nebylo možno považovat výběr variant za relevantní, nehledě na to, že dopadl v podstatě patově. Vraťme se však k došlým odpovědím a podnětům.

Často se objevoval požadavek, že příručka by měla být něčím obdobným jako byla na počátku milénia publikace o úkolech a postavení okresních muzeí, která reagovala na připravovanou reformu veřejné správy (zřízení krajů) a očekávané změny zřizovatelů těchto okresních muzeí. Muzea okresní, přes řadu rozdílností, však byla v podstatě kompaktním celkem, který byl v řadě základních charakteristik shodný a řešila v té době také shodný problém – otázku příštího zřizovatele. (Více viz úvodník Věstníku AMG 2/2007).

V řadě reakcí se opakovaly již mnohokrát slyšené otázky k problematice péče o sbírky a problematice zákona č.122/2000 Sb. nebo spíše obecný požadavek, aby se příručka této problematice více věnovala. Vzhledem k tomu, že s rozesláním dopisu jsme čekali až po vydání a distribuci Příručky muzejníkovy II, která spolu s dílem i tyto otázky řeší poměrně podrobně a kterou obdržela (stejně jako díl I) všechna členská muzea, je to reakce mírně řečeno zarážející. Na to snad lze reagovat jen opětovnou připomínkou, že tyto publikace existují, je nutné je studovat a používat a případné nejasnosti pak konzultovat třeba přes krajské sekce, Věstník AMG nebo na odborných seminářích.

Často se také v reakcích objevovala problematika autorských práv či spíše to, že se již nedaří podpis kolektivní smlouvy s OSA. Z otázek vyplývá, že situace kolem OSA nebyla dobře pochopena ani v době, kdy smlouva byla uzavírána ani v době, kdy se to již nepodařilo. Řada muzeí v době fungování smlouvy nedodržovala její ustanovení o povinnosti hlásit akce OSA, i když za ně neplatí poplatky. Nechápala také, že osvobození od poplatků se vztahuje jen na některé přesně vymezené akce a ne na všechny akce muzeem pořádané. Členy také nebylo zřejmě dostatečně pochopeno, proč již nebyla smlouva s OSA podepsána. Že fi nanční požadavky ze strany OSA natolik narostly, že byly Senátem (a také členskou základnou) AMG shledány jako neakceptovatelné. Na jedné straně stálo prosté chtění AMG a na druhé straně hranice Osou stanovená, pod kterou její zástupci již nechtěli jít. Vyjednávání je věcí dvou partnerů a v tomto případě podmínky určoval ten, kdo výhodu poskytuje (tedy OSA). 

Objevily se i názory, že AMG sdružuje muzea, která jsou svými problémy s malými muzei nesrovnatelná. Jestliže je v AMG sdruženo cca 300 muzeí a cca 150 jich je v kategorii IV., tj. s počtem do 10 zaměstnanců, již tyto počty tuto námitku vyvracejí, neboť zhruba polovina členů AMG jsou tedy „malá“ muzea. 

Další byla kritika nefunkčnosti některých sekcí, komisí a kolegií. Toto je problém, kterému věnuje v poslední době větší pozornost i vedení AMG. Je však nutné si především uvědomit, že komise a kolegia jsou dobrovolně zdola vzniklými články AMG a kvalita práce je přímo závislá na jejich členech. Toto konstatování je i odpovědí na volání po sekci pro malá muzea uvnitř AMG. Podle Stanov AMG, by ji musela založit malá muzea a musela by v ní aktivně pracovat. Její vedení a členstvo by stanovovalo náplň činnosti a s konkrétními problémy by se mohlo obracet na ostatní členy i orgány AMG. Vzhledem k tomu, že se často objevuje námitka k nemožnosti pracovníků
malých muzeí účastnit se seminářů a setkání AMG, mám obavy, jak by pak práce takové komise v praxi dopadla.

Požadavek, aby AMG měla vlastního právníka pro právní pomoc naráží na skutečnost ekonomickou, neboť při ceně právních služeb by na ni jistě nedostačovaly fi nanční prostředky a muselo by to vést k nepopulárnímu zvýšení členských poplatků. Přitom využití takové osoby vzhledem k nákladům lze považovat přinejmenším za sporné.

Velkým problémem malých muzeí je to, co je do této kategorie řadí – to je malý počet zaměstnanců. S tím souvisí kumulace funkcí, nutnost být jakýmsi „Ferdou mravencem – práce všeho druhu“, neúměrné časové zatížení. Různorodost a množství práce, kterou musí jeden pracovník vykonat. O fi nančním ohodnocení nemluvě. Zde je těžko radit, každá situace je specifi cká a vyžaduje specifi cká řešení. V podmínkách muzea s malým počtem pracovníků je však ještě více než u těch „velkých“ potřeba spolupracovat s ostatními organizacemi, spolky a sdruženími v obci či městě. Zapojit do své práce i jednotlivce dobrovolníky. Pořadateli řady akcí a výstav v muzeu mohou být právě oni. Ano musíme pak na akci být, ale samotná příprava nám může dát minimum starostí a ještě „získáme body“ za vstřícnost a ochotu i za to, že se v muzeu stále něco děje. Navíc nám tak zbude více času třeba na práci se sbírkami. I vlastní akce se nám mnohdy zabezpečí za pomoci dobrovolníků lépe, než pouze vlastními silami. Rozvoj spolupráce s ostatní občanskou společností s sebou také nese zvýšení prestiže pracovníků muzea i muzea samotného. Muzeum se stává podstatnou a neopomenutelnou součástí života místní komunity a navíc může touto cestou získat i zastánce při řešení svých problémů či přímo „přímluvce“ u zřizovatele.

K námitce, že AMG by měla v ceně členského příspěvku poskytovat SW pro správu sbírek lze podotknout několik poznámek: pravděpodobně by si to vyžádalo navýšení příspěvku. Řada muzeí již SW má, a tudíž by o tuto nabídku nestála, i ta, která ho nemají si chtějí často zachovat právo volby, jaký si pořídí. Je také možné, že i ta, která ho nemají by o nabídku nestála, neboť zatím nebo vůbec nemají o počítačové zpracování sbírek zájem. Zákon jim ho přece nenakazuje a fi nanční a především časové náklady spojené se zápisem sbírek do počítače pro ně znamenají větší zátěž než očekávaný přínos. Tato situace by se mohla zdát v dnešní době jako málo pravděpodobná, vždyť počítače dnešním světem vládnou; v řadě muzeí však skutečně nepovažují zápis svých sbírek do počítače za prioritu doby, a vůbec to nemusí vypovídat o jejich zaostalosti.

V reakcích se objevoval požadavek pomoci s některými konkrétními dílčími problémy – zřizovací listina, vnitřní předpisy, náležitosti založení muzea, způsob založení a fungování klubů přátel muzeí, konzultantská pomoc při získávání grantů a další. Tyto dotazy ve mně, spolu s povzdechem, že dřívější metodická pomoc okresních muzeí už leckde nefunguje, vzbudily otázku: Jak fungují krajské sekce? Mám zkušenost z Plzeňské a samozřejmou součástí našich nepříliš častých setkání je i konzultování těchto problémových otázek. Není také výjimkou, že se telefonicky obracím na zkušenější kolegy či se někdo jiný zase obrací s dotazem na mě. Také ale vidím, že přesto že se nesetkáváme nijak často a zatížení je minimální, tak někteří členové i z kategorie těch „malých“ často nejsou přítomni. Domnívám se, že kooperace v rámci krajských sekcí je potenciálem AMG, který ještě není vždy dostatečně využíván. Věřím, že kolegové z větších muzeí (jak jsem poznala ze setkání s řadou z nich) jsou připraveni se o své zkušenosti rozdělit a případně poradit. Je potřeba jen se setkávat a ptát a v krajských sekcích to jde nejlépe. Je samozřejmě také možno konkrétní dotazy formulovat a obrátit se rovnou na vedení AMG či na Věstník AMG. 

Téměř ve všech reakcích se opakovaly povzdechy, naříkání a výzvy v souvislosti se špatným vztahem zřizovatele k muzeu. Vnímám tento problém ve více aspektech. Jednak z těch reakcí často cítím nepochopení podstaty, úlohy a možností AMG. Tato je dobrovolným sdružením muzejních a galerijních organizací v ČR. Vznikla z důvodu společného postupu svých členů v oblasti metodické, při tvorbě koncepcí v oboru muzejnictví, zajišťuje různé formy vzdělávání svých členů, zahraniční spolupráci a propagaci muzejnictví. Snaží se uplatňovat profesní hlediska v přípravě právních norem, které se oboru dotýkají a zastupovat zájmy svých členů vůči státu i samosprávě. Použila jsem záměrně slovo snaží, protože to přesně charakterizuje postavení a možnosti AMG. Stejně jako v případě smlouvy s OSA jde o dvoustranný vztah, kdy AMG je ze strany státu a zřizovatelů brána jako partner, pokud to druhá strana uzná za vhodné. Pokud není ke spolupráci vyzvána a její vlastní nabídka není akceptována, jednání se neuskuteční. Pokud k němu dojde, nemá AMG žádnou možnost druhou stranu donutit, aby jednala podle ní, může pouze přesvědčovat. Je skutečností, že po bezmála dvaceti letech existence je AMG v mnoha případech považována za seriózního a respektovaného partnera. Je to mimo jiné i proto, že její představitelé si byli vždy dobře vědomi jak svých možností, tak svých kompetencí a byli schopni v jednání uplatnit propracované odborné stanovisko. Pro udržení tohoto respektu je potřeba dobře zvažovat k řešení kterých problémů je vyjádření vedení AMG skutečně potřeba a zároveň možné. Minulost ukazuje, že vedle problémů na nejvyšší úrovni to v odůvodněných případech byly i problémy v regionech, že však není úkolem AMG řešit každodenní, byť palčivé, problémy svých jednotlivých členů v komunikaci se zřizovateli. Neděje se tak ani v případě těch největších organizací a nemůže se tak dít ani v případě těch malých.

Právě komunikace je druhým aspektem problému muzeum versus zřizovatel. Záměrně nepíši malé muzeum, neboť by bylo velkým zjednodušením myslet si, že velká muzea problém obtížné komunikace a nepochopení ze strany zřizovatele neřeší. Že jen proto, že jsou velká, jsou automaticky respektována a hýčkána. Vysvětlit úkoly a zákonné povinnosti muzea svému zřizovateli, získat podporu pro plány a činnost (nejlépe i fi nanční), to je základní úkol i dovednost vedení muzea. Nepopírám, že jsou osoby, se kterými to jde lépe a se kterými to jde hůř. Přiznejme si však, že i ve vedoucích funkcích v muzeích jsou lidé, kterým to jde lépe a kterým to jde hůře, mnohdy bez ohledu na charakteristiku protějšku. V reakcích se objevily i pěkné návody na zlepšení komunikace se zřizovatelem. Najít si v zastupitelstvu spřízněnou duši, která pomůže. Snažit se vyjít zřizovateli vstříc v řešení jeho problémů, pochopit, že jich má k řešení více než jen muzeum. Dokázat jasně a věcně formulovat požadavky a podpořit je odbornými argumenty a znalostí zákona. Nebát se v odůvodněných případech za nimi v klidu a pevně stát. Stručné shrnutí vaší celoroční práce a úspěchů v písemné podobě zabere sice čas, ale vyplatí se ho rozšířit mezi co nejvíce lidí. Koneckonců některé organizace mají výroční zprávu ve svých povinnostech.

Závěrem tedy. Jednání Senátu AMG v prosinci 2007 definitivně rozhodlo, že v roce 2009 budou připravena skripta školy muzejní propedeutiky, která dávají řadu užitečných informací i malým muzeím. Ve Věstníku AMG bude publikován materiál shrnující dotazníkovou akci v malých muzeích. Muzea se vyzývají, aby se s případnými metodickými problémy obracela také na redakci Věstníku či na vedení AMG, které se budou snažit, pokud to bude v jejich silách, zprostředkovat odpovědi.

Jana Hutníková, členka Exekutivy AMG, která má problematiku „malých muzeí" ve své gesci

nahoru